Rozhovor se Simonou Babčákovou – „Inspektorkou Světové školy“.


1. Jak se přihodilo, že jste se stala „Světovou inspektorkou“ a co to pro vás znamená?

Oslovena jsem byla na základě mé dlouhodobé spolupráce s Člověkem v tísni a především proto, že v ní pracují mé kamarádky, které když hledaly „populární osobnost“, tak jsem je napadla já. Přijala jsem to, protože si myslím, že je důležité vést mladé lidi k uvědomování si souvislostí a k občanské aktivitě, vždyť také tvoří společnost, ve které žijeme.

2. Přihlášené školy musí pro získání certifikátu připravit nějakou akci, kterou osloví veřejnost, mají globální dopad a přináší změny. Je to hodně práce. Co byste jim vzkázala?

Určitě to stojí velkou časovou investici, ale budou na to celý život vzpomínat, nebudou neosobně jenom sedět u počítače, mohou získat nebo upevnit svá přátelství a mohou i získat představu, co by chtěli po škole dělat, čím se živit, co má smysl a hlavně mohou získat pocit, že nejsou úplně zbyteční a že jsou velice schopní a šikovní.

3. Světová škola je prestižní certifikát. Zatím se jím pyšní jen tři desítky českých škol. Co podle vás musí udělat české školství, aby se stalo světovým?

Uff! To je otázka pro sociologa. Asi si klást filozofické otázky, odkud kam kráčíme jako lidstvo a o co nám vlastně jde.

4. Pozorujete na sobě nějaké změny, které se staly od té doby, co jste „Světovou inspektorkou“? Jste na některé věci nebo témata citlivější?

Ne, já jsem celou dobu přecitlivělá na všechna témata, proto jsem se také stala „Světovou inspektorkou“.

5. Co na to říká vaše okolí?

Moje okolí je na můj mesiášský komplex zvyklé a občas se někteří k mým aktivitám přidají.

6. Jaké máte zkušenosti s aktivním občanstvím? Proč má slovo „aktivista“ někdy až pejorativní nádech?

Poměrně často podepisuji petice, a když mohu, chodím na demonstrace. Pomáhá mi to necítit se jako oběť a aspoň mám pocit, že jsem něco málo udělala pro to, abychom odklonili směr, který dle mého vnímání vede k velké tragedii. I když co je to tragedie pro vesmír. Lidstvo zanikne a ve vesmíru se nepohne ani lísteček.  Myslím, že to, že slovo aktivista je skoro urážkou, je akce politiků a médií, kteří toto slovo používají vytržené z kontextu. Naopak doufám, že lidé budou občansky více aktivní a uvědomí si, že společnost vytváříme svými postoji a aktivitami.

7. Co by dnešní škola měla žáka naučit?

Měla by ho učit sebedůvěře, schopnosti přijímat zpětnou vazbu, adaptabilitě, komunikaci, sebeprezentaci a vůbec jak se sám v sobě a ve světě zorientovat.

8. Kdo by měl učit naše děti? Jaký by měl být podle vás ideální učitel?

Ideální učitel je pro mě člověk, kterého jeho práce baví, který děti miluje a respektuje a umí jim naslouchat.

9. Co se vám z pohledu rodiče školáka zdá jako palčivá otázka dneška? Jaké jsou vaše potřeby a představy spojené se školou, které aktuálně řešíte?

Já mám to štěstí, že můj syn navštěvuje školu snů v Londýnské, kde jsme maximálně spokojeni, protože děti jsou respektovány jako individuality, je tam velký důraz na sociální cítění a emocionální inteligenci a jsem se školou v neustálém kontaktu. A to zase souvisí s tím aktivismem, pokud si rodiče sami nebudou klást požadavky na školu a pedagogy, není impuls nic měnit. Zároveň mě trápí představa, že porodím potomka, nějak ho vychovávám a on pak každý den chodí do školy jako do války, kde soupeří s učitelem. Myslím, že vyučovat děti dialogem se vyplatí i pedagogům, protože si ušetří spoustu sil, jak děti „krotit“. A tím, že vzory jsou, je možno se inspirovat, takže nic není nemožné.

10. Jak jste pro svého syna vybírala školu?

Já jsem se náhodou seznámila s učitelkou z Londýnské, ještě než jsem měla děti. Takže já jsem věděla, kam budou moje děti chodit na základní školu dřív, než se vůbec narodily.

11. Jak vzpomínáte na školu svého dětství? Jaký byl rozdíl a co jste si odnesla v dobrém i naopak?

Školu jsem vnímala jako válku mezi dětmi a pedagogy. Ne všemi. Do školy jsem chodila ráda, nebývala jsem téměř nikdy nemocná. Bavilo mě být v kolektivu, spousta informací mě zajímala, ale byla jsem přecitlivěla na křivdy, a to nejen na mně, ale i na ostatních, takže jsem tak nějak pořád bojovala. Těžko říct, jestli to byl můj program, nebo ta situace byla opravdu tak vyhrocená. Nejvíc mi vadilo, že se musím učit spoustu věcí, o kterých jsem si myslela, že je nikdy nebudu potřebovat. A taky že ne. Na druhou stranu jsem často ocenila znalost něčeho, co jsem v té době považovala za nedůležité. Co se mi líbilo, byl důraz kladen na vnímání kultury. Chodili jsme do divadla a pak o tom psali cvičení a povídali si, takže pro mě je samozřejmá potřeba kulturních zážitků.
.

12. Jak plánujete se svými dětmi budoucnost? Pokud budete vybírat školu, jaké bude kritérium výběru?

Budoucnost dětem neplánuji. Až přijde čas, budeme si povídat o tom, co to dítě nejvíc baví, co by chtělo v životě dělat a jaká škola ho k tomuto snu nejvíc přiblíží

Rozhovor vyšel ve zpravodaji Zpravodaji Světové školy. Ten si celý stáhnete zde.