Kvalitu potravin zachrání ministr Bendl
Se zájmem a posléze se stále větším znechucením jsem si přečetl oslavný článek na serveru “Novinky.cz”. Ministr Bendl hovořil v Otázkách V. Moravce o kvalitě potravin. Mimo jiné se chlubil novelou zákona o potravinách, podle které prý budou na obalech lepší informace, včetně informací o alergenech a zemi původu. Paráda. Je moc dobře, že to bude zavedeno. Co je ale špatně, je to, že česká média opět odmítají realitu a vytvářejí nesmyslné lživé iluze ve prospěch této podivné vlády. Tak předně, pravidla pro informace povinně uváděné na obalech byla stanovena na evropské úrovni již v roce 2011, ministerstvo je nyní teprve zavádí do české národní legislativy. Byl to Evropský parlament, kdo prosadil povinné uvádění země původu nově u vepřového, skopového a drůbežího masa. A byly to členské státy, kdo zablokoval povinné označování země původu u dalších výrobků. Dále, byl to právě Evropský parlament, který si vynutil povinné označování obsahu alergenů nebo například povinnou velikost písma, aby informace byly konečně čitelné, na rozdíl od současných “blech”.
Ministr se chlubí, jak zvýší výšku pokut za nabízení “nekvalitního zboží”. Jenže normy na potraviny jsou tak mizerné, že pokuty mohou být vcelku libovolně vysoké, přičemž na kvalitu jako takovou, což je třeba obsah masa v uzeninách nebo konzervách, to nebude mít naprosto žádný vliv. Kromě toho ministerstvo chystá ještě jedno “překvápko”. Státní zemědělská a potravinářská inspekce (SZPI) má přijít o veškeré pravomoci týkající se potravin živočišného původu. Tyto by měly podléhat pouze kompetenci Státní veterinární správy. Přitom to byla práve SZPI, která upozornila například na aféry s technickou solí v potravinách nebo na zkaženou vaječnou moučku. Přitom Státní veterinární správa právě tyto věci měla v kompetenci již nyní, protože podle současné české legislativy kontroluje výrobu, dovoz a vývoz výrobků živočišného původu či prodejní místa, kde se s těmito výrobky manipuluje. SZPI má v kompetenci uvádění potravin do oběhu a o tuto kompetenci má podle Bendla přijít. Co to způsobí je nasnadě. Potraviny živočišného původu nebude kontrolovat až na výjimky nikdo. Je to další krok k devastaci systému kontroly kvality potravin v České republice. Po letech postupné likvidace SZPI, která dnes disponuje zlomkem inspektorů, které měla dřív, a na celou Českou republiku má asi jen dvě kontrolní laboratoře, nyní tomuto kontrolnímu orgánu navíc odebere Ministerstvo zemědělství ještě část potřebných pravomocí.
Ministr Bendl má jistě vynikající odborníky na PR. Dovedně se chlubí cizím peřím a potichu likviduje schopnost státu chránit spotřebitele proti zvůli a švindlu výrobců či prodejců potravin. Jenže ve skutečnosti pan ministr problém vůbec neřeší, spíše navrhuje opatření, které situaci ještě zhorší. Shrňme si totiž fakta:
1) SZPI podle českých zákonů není oprávněna jakkoli zasáhnout do občanskoprávního vztahu mezi prodávajícím a kupujícím.
2) Spotřebitel se musí domáhat nápravy pouze u prodejce, který mu buď výrobek vymění nebo ne, buď mu peníze vrátí, nebo ne.
3) Rozhodovat v reklamačním sporu může pouze soud.
4) Zákazník může pouze a jen podat podnět ke kontrole, samotná reklamace už v tomto procesu vůbec není řešena.
5) Zákazník, pokud chce výrobek vyměnit, nebo vrátit peníze, je nucen vrátit závadnou potravinu. Nemůže ji tedy poslat kontrolnímu orgánu. Ale i kdyby to udělal, podle stupidních českých předpisů má vzorek potraviny, který k podnětu přiložíte, pouze orientační funkci, protože “nebyl úředně odebrán”.
Pitomost nad pitomost, skoro se zdá, že to někdo udělal tak, aby spotřebitel a kontrolní orgán byli od sebe galvanicky odděleni a nemohli spolupracovat. Spotřebitel tahá za kratší konec pomyslného provazu a kontrolní orgán ostatně také.
Jenže v praxi, kdo se asi tak bude soudit kvůli plesnivému knedlíku nebo prošlému jogurtu? Jak se má normální občan domáhat u soudu vrácení kupní ceny, když se obchod rozhodne s ním “vydupat”? Milí čeští zákonodárci, jak obtížné by bylo přesunout spor mezi spotřebitelem a prodejcem do režimu správního řízení, ponechat jej v kompetenci SZPI a umožnit použití závadné potraviny jako důkazu? Možná by bylo potřeba SZPI trochu personálně posílit. Ale snad ochrana spotřebitele za to stojí. Otázka spíš je, jestli o ochranu spotřebitele v České republice někdo stojí.
Ministr se chlubí, jak zvýší výšku pokut za nabízení “nekvalitního zboží”. Jenže normy na potraviny jsou tak mizerné, že pokuty mohou být vcelku libovolně vysoké, přičemž na kvalitu jako takovou, což je třeba obsah masa v uzeninách nebo konzervách, to nebude mít naprosto žádný vliv. Kromě toho ministerstvo chystá ještě jedno “překvápko”. Státní zemědělská a potravinářská inspekce (SZPI) má přijít o veškeré pravomoci týkající se potravin živočišného původu. Tyto by měly podléhat pouze kompetenci Státní veterinární správy. Přitom to byla práve SZPI, která upozornila například na aféry s technickou solí v potravinách nebo na zkaženou vaječnou moučku. Přitom Státní veterinární správa právě tyto věci měla v kompetenci již nyní, protože podle současné české legislativy kontroluje výrobu, dovoz a vývoz výrobků živočišného původu či prodejní místa, kde se s těmito výrobky manipuluje. SZPI má v kompetenci uvádění potravin do oběhu a o tuto kompetenci má podle Bendla přijít. Co to způsobí je nasnadě. Potraviny živočišného původu nebude kontrolovat až na výjimky nikdo. Je to další krok k devastaci systému kontroly kvality potravin v České republice. Po letech postupné likvidace SZPI, která dnes disponuje zlomkem inspektorů, které měla dřív, a na celou Českou republiku má asi jen dvě kontrolní laboratoře, nyní tomuto kontrolnímu orgánu navíc odebere Ministerstvo zemědělství ještě část potřebných pravomocí.
Ministr Bendl má jistě vynikající odborníky na PR. Dovedně se chlubí cizím peřím a potichu likviduje schopnost státu chránit spotřebitele proti zvůli a švindlu výrobců či prodejců potravin. Jenže ve skutečnosti pan ministr problém vůbec neřeší, spíše navrhuje opatření, které situaci ještě zhorší. Shrňme si totiž fakta:
1) SZPI podle českých zákonů není oprávněna jakkoli zasáhnout do občanskoprávního vztahu mezi prodávajícím a kupujícím.
2) Spotřebitel se musí domáhat nápravy pouze u prodejce, který mu buď výrobek vymění nebo ne, buď mu peníze vrátí, nebo ne.
3) Rozhodovat v reklamačním sporu může pouze soud.
4) Zákazník může pouze a jen podat podnět ke kontrole, samotná reklamace už v tomto procesu vůbec není řešena.
5) Zákazník, pokud chce výrobek vyměnit, nebo vrátit peníze, je nucen vrátit závadnou potravinu. Nemůže ji tedy poslat kontrolnímu orgánu. Ale i kdyby to udělal, podle stupidních českých předpisů má vzorek potraviny, který k podnětu přiložíte, pouze orientační funkci, protože “nebyl úředně odebrán”.
Pitomost nad pitomost, skoro se zdá, že to někdo udělal tak, aby spotřebitel a kontrolní orgán byli od sebe galvanicky odděleni a nemohli spolupracovat. Spotřebitel tahá za kratší konec pomyslného provazu a kontrolní orgán ostatně také.
Jenže v praxi, kdo se asi tak bude soudit kvůli plesnivému knedlíku nebo prošlému jogurtu? Jak se má normální občan domáhat u soudu vrácení kupní ceny, když se obchod rozhodne s ním “vydupat”? Milí čeští zákonodárci, jak obtížné by bylo přesunout spor mezi spotřebitelem a prodejcem do režimu správního řízení, ponechat jej v kompetenci SZPI a umožnit použití závadné potraviny jako důkazu? Možná by bylo potřeba SZPI trochu personálně posílit. Ale snad ochrana spotřebitele za to stojí. Otázka spíš je, jestli o ochranu spotřebitele v České republice někdo stojí.