Společenská odpovědnost firem (CSR – z anglického Corporate Social Responsibility) je v poslední době mezi velkými firmami populární. Patří k dobrému jménu firmy mít CSR programy podporující společensky pozitivní věci. Marketing to umí pohotově využít a vnutí klientovi či zákazníkovi pocit, že koupí produktu podporuje také ještě nějaký ten vyšší cíl. Jenže tak jednoduché to není. CSR někdy také může soužit jako fíkový list na pořádně nenažraném nahatém panděru.

S odstupem pouhého jednoho týdne se v médiích objevily dvě poněkud rozporuplné zprávy o největším českém peněžním ústavu, České spořitelně. 28. února 2013 média informovala, že se České spořitelně meziročně zvýšil konsolidovaný čistý zisk o 21,8 procenta na 16,61 miliardy korun. Hospodářství České republiky je v recesi, malé a střední firmy doslova “žerou bláto”. Bankovní sektor ale krize zjevně nezasáhla. Pro bankovní sektor je krize pouhé alibi, pouhá příležitost jak zdůvodnit nepopulární opatření. O týden později, 7. března, totiž přinesla stejná média informaci, že stejná Spořitelna bude propouštět až 600 lidí. Prý se připravuje na horší časy. Rekordní nárůst konsolidovaného zisku je asi málo a je potřeba více ušetřit. Pracovníky, kteří se nepopiratelně podíleli na vytváření tohoto zisku, je třeba odměnit vyhazovem. Možná si řeknete si, že 600 lidí na celou republiku není tak mnoho a v rámci Spořitelny se jedná jen o 5,5 % jejich zaměstnanců, což se ve firmách stává, ale tady jde spíše o princip.

V současné době se nezaměstnanost v České republice šplhá do rekordních výšin, máme 585 809 nezaměstnaných. Jak by se v této situaci měla zachovat společensky odpovědná firma, která navíc zaznamenává dle zisků zlatý věk? Spořitelna přispívá k rozšíření armády nezaměstnaných a posiluje sociální pnutí v zemi, kde tak dobře vydělává. Její podpora projektů na posílení finanční gramotnosti působí v této souvislosti poněkud trapně.

Ano, jistě, akcionář chce vždycky co nejvíc a finanční sektor je brutální. Rozhodují strohá čísla, osudy lidí nikoho nezajímají. Logicky. Jenže pokud je to tak, pak takzvaná “společenská odpovědnost firem” je v případě milé Spořitelny jen a jen dobře spočítaný marketing, který má zamaskovat reálnou bezohlednost její honby za ziskem.

K motivu propouštění v České spořitelně si ale dovolím ještě jednu nadsázku, nebo chcete-li ironii. Co když Česká spořitelna chce vlastně zvýšit množství vydaných Drábkových S-karet, se kterými je tak nešťastně spojena. Projekt S-karet poněkud zapáchal od samotného začátku. Smlouvy na 12 let měly přelévat velkou část výdajů státního rozpočtu právě přes účty České spořitelny. K tomu jako bonus Spořitelna dostala množství důvěrných údajů o držitelích S-karet. Z toho ostatně dostal škytavku ombudsman i Úřad pro ochranu osobních údajů.

Stát se teď snaží z S-karet nějak vycouvat. Za Drábkovi kšefty nechce nést odpovědnost už ani jeho TOP 09. Původní představy se modifikují a z S-karet bude nakonec jenom identifikační průkaz. I Spořitelna se nechala slyšet, že její spojení s osekanou podobou S-karet ztrácí smysl. Ale co Drábkův závazek na 12 let? Už se dokonce mluví o tom, že Spořitelna bude muset být nějak kompenzována, takže za to daňový poplatník asi stejně zaplatí.

Ale zpět ke společenské odpovědnosti. Zdálo by se, že její součástí by mělo být, že se firma nebude zapojovat do pochybných obchodů a nebude se snažit vydělat na daňových poplatnících. Jenže business je business a tady jdou ohledy stranou. Vše se nakonec vykoupí posláním určité částky na nějakou charitu a klientem bude odpuštěno.