V současné době jsou v plném proudu jednání o další podobě a záměrech tzv. evropských fondů. Řeší se kolik peněz bude pro země EU, na co budou určeny a jak by měly být použity. Jedním z nástrojů, který by Evropská komise ráda zřídila je tzv. CEF (Connecting Europe Facility), neboli prostředek k propojení Evropy a nástroj pro investice do infrastruktury. V rámci CEF by mohl být financován například rozvoj rozvodné sítě v České republice, který je důležitý proto, abychom zabránili možným budoucím „blackoutům“. Nástroj CEF by tedy byl jistě zajímavý a z evropského hlediska potřebný, ale jak bývá už skoro zvykem, jako u jiných smysluplných záležitostí, Česká republika se postavila proti.

Důvody českého postoje jsou průzračně jasné. Protože ani evropské zdroje nejsou bezedné, má být CEF financován ve výši 10 mld. EUR, které by byly přesunuty z Fondu soudržnosti. Navíc by byl program přímo řízen Komisí a výběr financovaných projektů by probíhal na základě volby z Bruselu a vyhlášených výzev a jejich hodnocení. Ale zjednodušeně řečeno, o tom na co peníze půjdou a hlavně komu je přihrajeme, si chceme rozhodovat my sami.
Z Fondu soudržnosti jsou financovány Operační program Doprava a Operační program Životní prostředí, což jsou programy, které mají velké problémy. Dnes je jasné, že nám Evropská unie neproplatí všechny prostředky. Zatím to vypadá, že pro letošní rok nebude proplaceno 12,5 mld. Kč (OP Doprava 9,5 mld. Kč, OP ŽP 3 mld. Kč), které namísto EU zaplatil český daňový poplatník. Hlavním problémem je OP Doprava, kdy dnes sklízíme to, co se zaselo v rámci tendrů zadávaných za Aleše Řebíčka. Evropské unii se nemůžeme divit, že ze svých peněz nechce platit vily a jachty v Toskánsku, byty v Dubaji nebo přímo nákupy fotbalových klubů. Proto tyto kratochvíle ochotně zaplatila Česká republika. O fungování OP Životní prostředí nás před dvěma lety informoval Libor Michálek prostřednictvím nahrávek rozhovorů s panem Knetigem. Korekce prostředků (tedy to, co skutečně proplaceno EU nebude a přitom bylo nárokováno Českou republikou) pro OP ŽP je relativně malá, ale mohla by být bývala mnohem větší, protože Evropská unie by asi nechtěla financovat projekt typu politické kariéry Pavla Drobila.
Co z toho vyplývá? Jsme prostě nepoučitelní. Stále jsme nepochopili, že evropské prostředky nejsou dárkem pro naše politicko-podnikatelské struktury, ale prostředkem určeným k rozvoji naší země. Nevíme si s evropskými penězi rady, zacházíme s nimi tak, že je buď promrháme na nesmysly anebo je nehospodárně utápíme v předražených projektech. Teoreticky by nám mělo být jedno, kdo o penězích rozhoduje, jestli Brusel nebo Praha, hlavně, že jsou vynaloženy hospodárně a na správnou věc. Praxe je ale jiná a jedno nám to není, protože Česká republika musí prostě své kmotry a oligarchy nějak živit.