V poslední době se hodně mluví o takzvané antimikrobiální rezistenci. Jednoduše řečeno jde o situaci, kdy je mikroorganismus odolný proti působení jednoho nebo více antibiotik. Nemusí to hned znamenat, že vznikne nějaká bakteriální obluda z katastrofických filmů. Dokonale stačí, když po operaci dostanete bakteriální infekci, která odolá běžně používanému antibiotiku. Antibiotikum nezabere a vy máte najednou masivní infekci a organismus oslabený antibiotikem, které víc ublížilo vám než bakteriím. Když budete mít štěstí, zabere další, silnější antibiotikum, které pravděpodobně bude mít ještě nepříjemnější vedlejší účinky. Pokud budete mít velkou smůlu, může jít o mikroorganismus multirezistentní. Pak můžete skončit s nějakou formou těžké otravy bakteriálními toxiny a jenom doufat, že kmen nebude odolný i proti některému z antibiotik poslední záchrany. A nebo bude. I takové bakterie už existují.

Při poslední debatě o tomto problému ve Výboru pro životní prostředí a veřejné zdraví Evropského parlamentu jsme se dotkli mnoha příčin, mnoha následků, mnoha možností, co a jak s problémem antimikrobiální resistence dělat. Zabývají se tím i instituce na úrovni OSN, například WHO. Jde totiž o skutečně globální problém. O jedné věci se ale ve všech těch debatách obvykle moc nemluví. A to je prostá skutečnost, že vývoj rezistence proti antibiotikům není nic nového, ani nic neobvyklého. V mikrosvětě je chemická válka nejobvyklejší způsob boje a mikroorganismy vyvíjejí nové chemické zbraně a ochranu proti nim po stovky miliónů let. My jsme si od nich tyto zbraně začali půjčovat a problém je v tom, že je využíváme tak hloupě, že to snižuje jejich účinnost. Vždyť co je nejlepší způsob jak vypěstovat mikroorganismus odolný proti antibiotiku? No přece podávat mu dlouhodobě velmi nízké dávky antibiotik, které ho neusmrtí, ale naopak mu umožní si postupně vyvinout odolnost a předat ji dál.
Hodně debat se zato vede o tom, jak je nebezpečné dávat antibiotika na každou “horečku”, a jaký vliv má zneužívání antibiotik ve veterinární a humánní medicíně. Osobně mám za to, že daleko nebezpečnější je používat antibiotika ve velkochovech jako prevenci před vznikem infekcí, nebo dokonce jako přídavek do zvířecích krmiv pro urychlení růstu. Pro představu, v EU se zhruba 70 % všech antibiotik používá v zemědělské živočišné výrobě. To už potíž je, protože tahle antibiotika se v životním prostředí a potravním řetězci postupně naředí na koncentraci, která pro bakterie není smrtící, ale zato jim umožňuje si na antibiotikum zvyknout a postupně si proti němu vyvinout odolnost.

Zatím téměř zcela opomenutý zůstává problém s některými pesticidy. I tyto látky jsou v některých případech antibiotika, nebo s nimi interagují a modifikují jejich účinek. Například tolik oblíbený glyfosát byl firmou Monsanto mimo jiné patentován jako antibiotikum proti celé řadě mikroorganismů a jako antiparazitikum proti prvokům Apicomplexa. Jak je to možné? Stačí se podívat, jak vlastně glyfosát zabíjí rostliny. Narušuje metabolickou dráhu zvanou šikimátová cesta, při níž vznikají fenylkarboxylové kyseliny a aromatické aminokyseliny (tyrosin, fenylalanin a tryptofan). My, savci, nic takového v metabolismu nemáme, zatímco rostliny, které glyfosátem hubíme, ano. A bakterie a někteří prvoci tuto metabolickou dráhu mají také. My pak glyfosát stříkáme všude a vytváříme tak optimální prostředí pro vznik rezistence. Jenže mechanismus, kterým se mikrob zbavuje glyfosátu, je obdobný jako mechanismus, kterým bojuje proti některým jiným antibiotikům. Takže tímto způsobem učíme patogeny, jak v budoucnosti odolat našim vlastním zbraním.

Antibiotická rezistence dnes přímo ohrožuje účinnost naší vlastní zdravotní péče. Stojí nás to peníze a životy. A bude se to zhoršovat do té doby, dokud si neuvědomíme, že vznik antimikrobiální rezistence je zcela přirozený evoluční proces. Nejde o nějaký boj proti konkrétnímu nepříteli, který lze jednou provždy a definitivně vyhrát. Nepřítel totiž neexistuje a s evolucí bojovat nejde. Organismy se budou stále vyvíjet, stejně jako jejich zbraně a zároveň odolnost proti nim. Jediné, co můžeme a musíme dělat v případě antibiotik, je neurychlovat vznik odolnosti vůči nim, nepomáhat nevhodným chováním a nevhodnými postupy mikroorganismům, aby za pár desítek let získávaly odolnost, kterou by jinak vyvíjely snad staletí nebo i déle. Máme dvě možnosti. Zareagovat nyní, ještě snad včas, na viditelné varovné signály, vyvinout nová antibiotika a zacházet s nimi tak, aby vznik rezistence na ně přišel za co nejdelší dobu. Nebo nechat celou věc eskalovat do měřítka, které povede třeba až ke zhroucení medicíny, jak ji známe, k návratu nemocí, se kterými dnes nemáme - díky antibiotikům - vážnější problém, a ke smrtelnému riziku při každém chirurgickém zákroku. Jedno je ale naprosto jisté. I my sami jsme jenom figurky na šachovnici věčné hry zvané evoluce. Klíčem k úspěchu v této hře je právě schopnost změnit modely chování v nových podmínkách. V poslední době to ale vypadá, že bychom v tom jako druh nemuseli být tak dobří, jak jsme si mysleli.