Před Poslaneckou sněmovnou stojí závěrečné hlasování o snížení daní z příjmu fyzickým osobám podle návrhu, zaslaného Andrejem Babišem jakožto poslancem. Jedná se o pokles daní o 85 až 90 miliard korun, tedy v bezprecedetním rozsahu, odpovídajícím zhruba 1,5% tuzemského HDP. Návrh nejspíš projde, a to hlasy Hnutí ANO a ODS. Je mentálně těžké pro bankovního ekonoma kritizovat snížení daní, v tomto případě ale jiný postoj není na místě.

Žádný problém nevidím se samotným zrušením superhrubé mzdy, za které se uvedený návrh maskuje. Kdyby ovšem bylo hlavním účelem superhrubou mzdu zrušit, mohlo se to udělat operací pro státní rozpočet neutrální nebo jen marginálně ztrátovou. Tím ale mimikry daňového návrhu nekončí. Za prvé, Hnutí ANO cílí ve svém programu pro současné volební období na sazbu daně z příjmu 19%, nikoliv navržených 15%. Sazbu 15% naopak dlouhodobě prosazuje ODS. Politicky tedy lze návrh Hnutí ANO interpretovat jako odvržení ČSSD, svého slábnoucího a pro příští volby těžko použitelného koaličního partnera, a začátek námluv s pravicí. Za druhé, v důsledku přijetí návrhu dojde k utažení šroubů financování krajů a obcí. O 27 až 30 miliard přijdou vrstvy státní administrativy, kde je pozice Hnutí ANO proti centrální úrovni slabší a kde v letošních volbách výrazně ztratilo. Za třetí, mediální obraz návrhu klade důraz na dočasnost změn, vlastní legislativní úprava ale žádný krok zpátky v daních po dvou letech neobsahuje. Jen by se měla od roku 2023 reaktivovat pravidla rozpočtové odpovědnosti, což vytvoří na budoucí politickou reprezentaci tlak situaci řešit. Tedy, pokud nebude za dva roky politický prostor pro její neřešení, neboli pro další eskalaci zadlužování země.

Ekonomie snížení daní není zdaleka tak růžová, jak předestírá důvodová zpráva poslaneckého návrhu. To, že domácnosti ušetří na daních, ještě neznamená, že o stejnou částku zvýší svou spotřebu. Ekonomové většinou uvažují o zvýšení spotřeby kolem 50 miliard a ke stejnému číslu se přikláním i já. Jak ale pomůže takové zvýšení spotřeby českému hospodářství? V malé otevřené ekonomice, kde téměř polovinu HDP generuje zahraniční poptávka, platí, že zvýšením svých výdajů pomáháme také našim zahraničním partnerům. Když přidáme úvahu, že domácnosti zvýší především svou odložitelnou spotřebu, která se vyznačuje vysokým podílem dovozní složky, bude významným beneficientem Čína. Z každé utracené koruny pak v české ekonomice zůstane asi 47 haléřů, takže multiplikátor tohoto vládního výdaje může dosáhnout „závratných“ 0,27. Nízký multiplikátor vyplývá jak z málo efektivního stimulačního kanálu, tak z nevhodného rozvrstvení daňové úlevy mezi příjmové skupiny.

A proč vlastně potřebuje česká ekonomika příští rok další fiskální stimul? Ani výší svého letošního impulsu, ani mírou propadu ekonomiky nevybočuje z evropského průměru. Příští rok ale všechny sousední země již začnou své veřejné finance podle navržených rozpočtů konsolidovat. Sice pomalu a ne snad snižováním výdajů, ale tím, že stabilizace ekonomik přinese dodatečné příjmy. V důvodové zprávě k poslaneckému návrhu na snížení daní se nedočteme, v čem jsme oproti Polsku či Rakousku jiní, že je nutné v Česku za každou cenu dál rozevírat nůžky mezi příjmy a výdaji státu. Zato se dočteme, že je naše zadlužení nižší. Zřejmě ho tedy autoři návrhu považují za nezdravě nízké.

Za největší prohřešek ale považuji způsob, jakým se tato iniciativa řeší procedurálně. Předně, opět budeme svědky situace, že ekonomické subjekty před samým koncem roku nevědí, s čím počítat. To i v případě, že by novelu neshodil Senát. Kolikrát jsme už slyšeli, že by podnikatelé ještě víc než nízké daně ocenili daňový systém stabilní a předvídatelný? Ačkoliv je novela o daních fyzických osob, podnikatelů se samozřejmě také týká – kupříkladu protřednictvím mzdových vyjednávání. Co je snad ještě vážnější, je nejistota ohledně státního rozpočtu. Všechny politické garnitury za posledních 25 let donedávna ctily pravidlo, že je státní rozpočet zákonem vytesaným do kamene. Až letošní pandemie a dvojí brutální zvýšení rozpočtového schodku, které investoři ochotně profinancovali, vytvořilo dojem, že si lze z rozpočtu kdykoliv udělat trhací kalendář. Vládní představa, že bude země část příštího roku fungovat podle nerealistického rozpočtu a až schodek narazí na strop, tak ten strop postavíme výš, je mimo zvyklosti civilizovaného světa.

Co bude následovat? Stále existuje možnost, že poslanci ODS prokouknou, do jakých bažin je Hnutí ANO láká. Budou to totiž pravděpodobně oni, ať už v jakékoliv povolební konstelaci, kdo se budou podílet na látání děravého hrnce. Pokud novela projde, bude zajímavé sledovat, zda povede k rozbití koalice. Nedovedu si představit, že by další setrvání v ní ČSSD prospělo. A pak už nezbyde než čekat na výchovnou lekci finančních trhů, které rozjuchané strážce státní kasy vrátí do reality.