Němečtí důchodci jsou bohatí. Tento, v české kotlině často tradovaný mýtus je třeba uvést na pravou míru. Někteří jistě bohatí jsou, ale nikoliv díky penzím od státu. Za průměrný měsíční příjem ze státního důchodového pojištění si senior či seniorka v Německu nekoupí o mnoho víc než jejich protějšky v Česku. Takový německý důchod činí letos asi 1000 eur hrubého. Poslední slovo předchozí věty je přitom klíčové. Němci totiž z vyplácených důchodů odvádějí zdravotní pojistné (7,3%), příspěvek na sociální péči (3,05%), a zbytek nad měsíční částkou 754 eur ještě podléhá zdanění příjmu.

Ano, zdanění důchodů není na západ od našich hranic nic neobvyklého. V Německu funguje od roku 2006, kdy začala daňová reforma, rozplánovaná na 35 let. Každý rok se u nově přiznaných důchodů zvyšuje podíl, který podléhá dani, až se od roku 2040 stane zdanitelným celý důchod. Co je pro Němce benefitem kompenzujícím tuto zjevnou zátěž pro jejich peněženky? Tím je během jejich ekonomicky aktivní části života postupně se snižující podíl odvodů na sociální pojistné, který podléhá zdanění. V současnosti takto daní již jen 10% odvodů. Reformě nelze upřít sociální spravedlnost. Pokud pracující odvádějí příspěvky nikoliv na svůj budoucí důchod, ale do společného koše současným penzistům, je správné zdaňovat spíš důchody než odvody. Kdo totiž ze systému bude čerpat déle, zaplatí na dani víc.

Dlouhý úvod o německé daňové reformě byl můstkem k její české paralele. Také zdejší odvody na sociální pojistné, placené poplatníky, až do loňského roku vstupovaly do základu daně a od letoška jsou osvobozené. Tím ale paralela končí. Dalo by se říct, že reformu, kterou Němci rozplánovali na 35 let, naši zákonodárci odbyli v rámci zrušení superhrubé mzdy jedním velkým třeskem, ale jen z poloviny. Tou druhou, nerealizovanou půlkou je zdanění důchodů.

Ohledně forem a výše daní existují nejen na tuzemské politické scéně diametrálně odlišné názory. Aspoň na třech principech, které definují elementární daňovou spravedlnost, by ale měla panovat shoda napříč spektrem. Za prvé, každý pravidelný příjem podléhá zdanění. Za druhé, příjem se zdaňuje jen jednou. A za třetí, dani podléhá příjem jednotlivce teprve od určité výše. Jak si v tomto kontextu stojí české důchody? Inu, zcela jednoznačně jsou v rozporu s prvním principem, z čehož se pak odvozuje, kromě děravé státní kasy, třeba i zjevná daňová nespravedlnost mezi pracujícími a nepracujícími důchodci.

Psát o potřebě vyšších daní v roce konání všeobecných voleb je nevděčné téma, mám však výhodu, že nejsem svázán s žádným politický subjektem. Po volbách tak jako tak musí přijít na přetřes obrovská díra ve státním rozpočtu. Přitom nevěřím, že by ji bylo možné zaplnit (pouze) snížením výdajů. Pokud se tedy nevrátíme k danění sociálních odvodů, bude třeba sáhnout do důchodů. V duchu slyším řadu i oprávněných námitek, že nemůžeme nechat chudé české důchodce ještě víc zchudnout. Představitelná je ovšem řada kompenzačních opatření, která by zabránila nežádoucím efektům. Vyvažovat lze výší nezdanitelného minima, mimořádnou valorizací či rozložením v čase. Cestu zpět k rovnováze ve státních financích bohužel výrazně zúžil způsob zrušení superhrubé mzdy. Důležité bude se na ni co nejdřív aspoň vydat, a to při respektování uvedených principů daňové spravedlnosti.

Německý daňový systém může být inspirací i pro stabilizaci financování českého zdravotnictví, které skokově zdražilo v důsledku pandemie, po jejím odeznění ale již nezlevní. Také výpadky příjmů zdravotních pojišťoven v důsledku stárnutí populace by byly s německým systémem zřetelně menší. Pokud jde o tuzemský penzijní systém, popsaná daňová změna ho sama o sobě nezachrání. Pomohla by ale k udržitelnosti budoucí skutečné penzijní reformy. Tedy, pokud se nějaké dožijeme dřív než totálního rozvratu ve veřejných financích.