Po konečném schválení státního rozpočtu dojde pravděpodobně v úterý i na daňový balík. Zákonodárci tak budou mít pro letošek splněno a s pocitem dobře vykonané práce si budou moci v klidu užít svátků. Opravdu? Pocit dobře vykonané práce mohou ve skutečnosti mít jen tehdy, pokud si nepřipustí, že svým počinem vzdálili český fiskál od rozpočtové odpovědnosti v rozsahu, jaký v historii země nemá obdoby. A že pomohli k rozjezdu vlaku, který bude těžké zastavit.

Daňový balík bude trvale krátit roční příjmy veřejného sektoru zhruba o 1,7 procenta HDP, což v roce 2021 znamená ztrátu skoro 100 miliard Kč. Přes 90 procent této částky přitom půjde na vrub rozpočtu centrální vlády. Jen zlomek se státu příští rok vrátí ve formě vyššího výběru daní. Dominantním důvodem je nízký multiplikátor tohoto transferu domácnostem, které část získaných prostředků utratí za zboží z dovozu a část neutratí vůbec. Podružným důvodem je pak snižování efektivní sazby z DPH v důsledku několikaleté politiky přeřazování těch či oněch služeb z vyšší do nižší daňové sazby. Státní rozpočet mimo to přijde o pár miliard příspěvků na sociální pojistné tím, že se domácnosti o získaný balík peněz v příštím roce „rozdělí“ se svými zaměstnavateli formou akceptace nižšího přírůstku hrubých mezd.

Pro zjištění, na jak tenký led se tvůrci fiskální politiky v Česku pustili, je užitečné nahlédnout do historie statistikami Evropské komise. V nich najdeme za posledních 12 let jen dva příklady zemí, které vykázaly snížení daně z příjmu v obdobném rozsahu. Jedním z nich je Maďarsko, to ale přesouvalo daňovou zátěž z přímých na nepřímé daně, takže se jeho celková příjmová báze nesnížila. Druhým příkladem je Litva, kde bylo snížení přímých daní pro změnu kompenzováno zvýšením sociálního pojistného. Nesrovnatelnost Česka s těmito případy netřeba zdůrazňovat.

Politicky je pozoruhodné, že daňový balík a rozpočet, tedy dvě klíčová legislativní díla roku, která musejí fungovat jako spojené nádoby, projdou každá hlasy jiné „koalice“. Dvojkolejnost fiskální politiky není v Česku neznámým jevem, i proto budí obavy. Pamatujeme si ji z éry opoziční smlouvy mezi ODS a ČSSD v letech 1998-2002, kdy jedna ze stran bránila zvyšování daní a druhá snižování výdajů. Situace ale tehdy nevedla k výraznému zadlužování země díky rozpočtové rovnováze na začátku období.

Kam tedy pravděpodobně míří český fiskál? Předně, při pokračování schodků veřejných financí mezi 6 % a 8 %, jaké se nyní rýsují, se rychle posuneme ze skupiny nízko zadlužených zemí EU mezi středně zadlužené. To je samo o sobě větším problémem, než se na první pohled zdá. K posunu totiž dochází neúčelně. Zatímco jiné země EU, snad s výjimkou Rumunska, neplánují pro rok 2021 další fiskální impulsy, my naopak zatápíme pod kotlem. Problémem se tento přístup stane v dalších letech, při potřebě řešit zásadní dlouhodobé otázky, jako třeba financování penzí. Čím zadluženější je země, tím má omezenější prostor pro svou fiskální politiku. Některé země se v minulosti posunuly výš v zadlužení kvůli uskutečnění reforem. My se posouváme bez reforem.

Za druhé, neexistuje oběd zadarmo. Profinancovat vyšší zadlužení znamená zaplatit investorům nejen úrok vyšší proporcionálně k nárůstu dluhu, ale i vyšší úrokovou sazbu. Výnos desetiletého dluhopisu českého státu přidal od začátku října, kdy začal rozpočtový výhled nabývat povážlivých dimenzí, zhruba 0,6 procenta. To při neměnném výnosu německých papírů, které slouží na trzích jako benchmark. Zvýšení odpovídá i odbornou literaturou citovanému vztahu, podle nějž se každý procentní bod HDP, o který se zhorší nerovnováha ve veřejných financích země, projeví ve výnosu zhruba 0,3 procenty. Jestliže česká vláda v roce 2019 zaplatila investorům na úrocích ze svého dluhu zhruba 40 miliard, v roce 2025 to může být podle projekce až 90 miliard. 50 miliard navíc, vydaných na obsluhu dluhu, je víc než celý rozpočet státu na vědu a výzkum či na financování vysokých škol. Náklady i poté porostou s tím, jak bude nutné refinancovat vyšší sazbou dříve výhodněji umístěné papíry. Stále přitom neprobíráme krizové scénáře, během nichž se mohou projevit v odolnosti, a tedy v sazbách na financování, dramatické rozdíly mezi zeměmi s nízkým a středně vysokým dluhem.
Vlak se tedy pozvolna rozjíždí. Ukázat na viníky potenciálního karambolu bude snazší než najít záchrannou brzdu.