Sodoma Gomora
Co unese veřejný prostor? Lze ještě dnes beztrestně připomenout v blogu na Aktuálně.cz archaický biblický příběh o Sodomě a Gomoře, když se právě včera v Praze konal onen Pochod?
Sodoma a Gomora, dvě starozákonní města, jsou již v biblické Genesi popisované jako místa nevázaných a rozvolněných sexuálních mravů. V příběhu o Sodomě a Gomoře je velmi hodně záporáků – jsou jimi prakticky všichni obyvatelé oněch měst, nicméně je zde též pár kladných hrdinů – pravověrný Lot, jeho žena a dcery, které deptá to, čeho musí ve veřejném prostoru svého města být dennodenně svědkem.
I Hospodin ponechává obě města dlouho napospas svému osudu. V osmnácté kapitole Genese mu však pomalu dochází trpělivost a konstatuje: „Křik ze Sodomy a Gomory je tak silný a jejich hřích je tak těžký, že už musím sestoupit a podívat se.“
Hospodin tedy pošle své velvyslance, anděly, kterých se ujme právě spravedlivý Lot a nabídne jim přístřeší ve svém domě. Když se však navečer muži sodomští pokusí sexuálně insultovat tyto samotné Boží posly, je toho už prostě „too much“ a nepomůže ani vyjednávání velikého starozákonního hrdiny – Abrahama – s rozhněvaným Hospodinem. Osud Sodomy a Gomory je zpečetěn.
Sodoma a Gomora se staly všeobecně známým symbolem odpadu od víry, od zjevené morálky; symbolem potrestané pýchy a manifestované nemravnosti. Vztah viny a trestu, vztah hříchu a trestajícího Boha, je jistě velkým teologickým problémem. Příběh Sodomy a Gomory, byť by byl příběhem možná pouze mytologickým, je minimálně tisíce let starým vykřičníkem, zdviženým prstem, který připomíná přirozené důsledky bezbřehé hříšnosti a odpadu od zákonů Božích.
Snad to lze ještě dnes beztrestně připomínat.
Psáno v neděli 14. 8. 2022, na svátek nacisty zavražděného sv. Maxmiliána Kolbeho,
velkého mariánského ctitele a obránce katolické víry
PS: Jistě mi nepřísluší hodnotit vztahy, které mezi sebou různí lidé mají. I bez ohledu na jakékoliv náboženské přesvědčení chci ale s neochvějnou pevností hájit to, co je nazýváno oním částečně zvětralým pojmem „tradiční rodina“. Muž, žena a děti. To doposud opravdu nebylo překonáno!
Jednou věcí je v jakémkoliv méně obvyklém vztahu žít, druhou věcí je hlasitě se domáhat společenského uznání. Gayové a lesby mohou mít děti, čteme na stránkách festivalu Prague Pride. Ach jistě, děti si lze obstarat různými více či méně vhodnými způsoby, s pravděpodobností blížící se k jedné každopádně dva sezdaní muži ani dvě sezdané ženy spolu děti nezplodí.
Přátelé duhové vlajky bohužel tak často tvrdí, že černá je bílá a bílá černá, až jim to řada lidí, obávám se, nakonec stejně uvěří.
Sodoma a Gomora, dvě starozákonní města, jsou již v biblické Genesi popisované jako místa nevázaných a rozvolněných sexuálních mravů. V příběhu o Sodomě a Gomoře je velmi hodně záporáků – jsou jimi prakticky všichni obyvatelé oněch měst, nicméně je zde též pár kladných hrdinů – pravověrný Lot, jeho žena a dcery, které deptá to, čeho musí ve veřejném prostoru svého města být dennodenně svědkem.
I Hospodin ponechává obě města dlouho napospas svému osudu. V osmnácté kapitole Genese mu však pomalu dochází trpělivost a konstatuje: „Křik ze Sodomy a Gomory je tak silný a jejich hřích je tak těžký, že už musím sestoupit a podívat se.“
Hospodin tedy pošle své velvyslance, anděly, kterých se ujme právě spravedlivý Lot a nabídne jim přístřeší ve svém domě. Když se však navečer muži sodomští pokusí sexuálně insultovat tyto samotné Boží posly, je toho už prostě „too much“ a nepomůže ani vyjednávání velikého starozákonního hrdiny – Abrahama – s rozhněvaným Hospodinem. Osud Sodomy a Gomory je zpečetěn.
Sodoma a Gomora se staly všeobecně známým symbolem odpadu od víry, od zjevené morálky; symbolem potrestané pýchy a manifestované nemravnosti. Vztah viny a trestu, vztah hříchu a trestajícího Boha, je jistě velkým teologickým problémem. Příběh Sodomy a Gomory, byť by byl příběhem možná pouze mytologickým, je minimálně tisíce let starým vykřičníkem, zdviženým prstem, který připomíná přirozené důsledky bezbřehé hříšnosti a odpadu od zákonů Božích.
Snad to lze ještě dnes beztrestně připomínat.
Psáno v neděli 14. 8. 2022, na svátek nacisty zavražděného sv. Maxmiliána Kolbeho,
velkého mariánského ctitele a obránce katolické víry
PS: Jistě mi nepřísluší hodnotit vztahy, které mezi sebou různí lidé mají. I bez ohledu na jakékoliv náboženské přesvědčení chci ale s neochvějnou pevností hájit to, co je nazýváno oním částečně zvětralým pojmem „tradiční rodina“. Muž, žena a děti. To doposud opravdu nebylo překonáno!
Jednou věcí je v jakémkoliv méně obvyklém vztahu žít, druhou věcí je hlasitě se domáhat společenského uznání. Gayové a lesby mohou mít děti, čteme na stránkách festivalu Prague Pride. Ach jistě, děti si lze obstarat různými více či méně vhodnými způsoby, s pravděpodobností blížící se k jedné každopádně dva sezdaní muži ani dvě sezdané ženy spolu děti nezplodí.
Přátelé duhové vlajky bohužel tak často tvrdí, že černá je bílá a bílá černá, až jim to řada lidí, obávám se, nakonec stejně uvěří.