Už dlouho jsem se tak strašně nerozbrečel jako právě teď. Mám obavu, že s královnou Alžbětou umírá osmdesát let relativního míru v Evropě, období mnoha radostných a nadějných událostí, kterými byla porážka nacistického Německa v druhé světové válce, ve kterém Velká Británie sehrála kardinální roli, byť v té době bylo Alžbětě sotva dvacet let, konec studené války a rozpad Sovětského svazu 26. prosince 1991 anebo formální vznik Evropské unie 1. listopadu 1993 a počátek integrace východoevropských národů, vysvobozených ze sovětské poroby.

Alžběta II. byla symbolem státnictví, důstojnosti, šlechetnosti, vytrvalosti, inteligence, vkusného humoru a přirozené životní moudrosti. Žena, která prožila druhou světovou válku, během které bez ohledu na královský původ pracovala kdesi jako automechanička, aby šla národu příkladem; následně čtyřicet let studené války, včetně jejího šťastného konce, umírá na konci relativně bezstarostného a zcela mírového období, které s výjimkou jugoslávské války v Evropě trvalo prakticky třicet let.

Vzpomněl jsem si na to, že když se nad Československem stahovala mračna nacistické zvůle, aby toho nebylo málo, ještě do toho zemřel veliký filosof a spisovatel Karel Čapek. Toto úmrtí mne tak moc zasáhlo, protože vidím jeho načasování do situace, kdy se světový řád, jenž byl ustanoven po druhé světové válce, otřásá v samotných základech. Jistě, devadesát šest let je nádherný a požehnaný věk, jen to načasování mne děsí.

Dnes jsem neplánovaně běžel z nemocnice odehrát mši u svatého Ducha v Opavě v pět hodin odpoledne. Právě dnes je v katolické církvi slaven mariánský svátek Narození Panny Marie. Do kostela jsem se téměř nedostal, protože se rozpoutala průtrž mračen, ale tak brutální, že jsem byl totálně promočený, byť jsem pouze stál pod krytou zastávkou v centru Opavy. Říkal jsem si, ach ne, je to tady. Královna se loučí.

A stalo se, královna se rozloučila. Kéž je hlavě anglikánské církve naše Královna Nebes, jíž narození dnes slavíme, prostřednicí všech milostí, nutně potřebných ke spáse.

Za mého života mne silně zasáhla úmrtí dvou velikých mezinárodních osobností. Poprvé to bylo 2. dubna 2005, v předvečer svátku Božího milosrdenství, kdy zemřel Jan Pavel II. (byť jsem byl v té době poměrně malý, pamatuji si to jako dnes). Tím druhým je dnešní úmrtí královny Alžběty. Oba dva, jak Jan Pavel II., tak Alžběta II., stáli v čele velké církve, nicméně především je spojovala jejich noblesa, důstojnost, vznešenost a načasování životního příběhu, v rámci kterého byli oba dva účastníky velkých a poměrně nadějně vyhlížejících událostí dvacátého století.

I dnes se snažím hledět do budoucnosti radostně. Z pochopitelných důvodů se mi to ovšem příliš nedaří.

Doplněno 10. září 2022: Jak jsem zaznamenal, odchod královny Alžběty II. do nebeské vlasti provázel mimořádný úkaz dvojité duhy viditelné poblíž Buckinghamu. Při pohřbu (a též při narození) Jana Pavla II. se dostavilo zatmění Slunce...

Na pohřeb Jana Pavla II. přijelo mnoho významných státníků ještě v období jasné hegemonie západu a iluze konce dějin. Dnes je situace o něco temnější...