Dnes je slavnost Všech Svatých. Nádherná slavnost ilustrovaná rozzářenými hřbitovy; při pohledu na mnohonásobná světla, která září od každého jednotlivého hrobu, lze snad snáze zavnímat naději, že svatých jsou opravdu možná celé galaxie a že člověk sám je svým specifickým, konkrétním způsobem povolán ke svatosti.

Moje katolická zbožnost je velmi silně orientovaná na Pannu Marii. Každého se, věřím, Bůh dotýká specifickým způsobem a mne se z určitých důvodů dotýká právě skrze archetyp „královny matky“.

Pocházím z Opavy, která je po církevní stránce definovaná katedrálou Nanebevzetí Panny Marie, v den mých narozenin 1. listopadu (resp. o pár desítek let dřív) vyhlásil papež Pius XII. dogma o Nanebevzetí Panny Marie ve znění: „Neposkvrněná, vždy panenská Matka Boží Maria byla po dokončení běhu pozemského života s tělem i duší vzata do nebeské slávy.“

Oba brněnské kostely, ve kterých nyní hrávám na varhany, jsou velmi silně spjaté s mariánskou tradicí.

Poté, co jsem v červenci tohoto roku vstoupil do mariánského evangelizačního hnutí Militia Immaculatae – Rytířstvo Neposkvrněné, které založil tři dny po slunečním zázraku ve Fatimě 16. října 1917 svatý Maxmilián Kolbe, skutečně vnímám, že některé věci jdou lépe a snáz, například mám pocit, že mi prostě skrze prsty proudí větší množství inspirace, když improvizuji v kostele na varhany.

Mé katolictví je skutečně hodně mariánské a tak speciálně mne provází různé mariánské milosti a „nenáhody“. Přál bych každému, aby znal autentický způsob, kterým se jeho osobně Bůh dotýká. Dnes ukončím svůj blog slovy drahého přítele Petra Klána, který rovněž píše zde na Aktuálně.cz: „To mi prosím dovolte Vám popřát.“ Dnes, v den mých 24. narozenin.