30. září 1897 zasvítila na katolickém nebi jedna mimořádně zářivá hvězda – Thérèse Martin, později svatořečená a známá především jako sv. Terezie od Dítěte Ježíše, sv. Terezie z Lisieux či prostě jen svatá Terezička. Zemřela toho dne ve věku 24 let. Tolik mi bude v listopadu…

Život Terezie z Lisieux byl krátký a poměrně dramatický. Narodila se 2. ledna 1873 ve Francii Ludvíkovi a Zelii Martinovým, kteří sami toužili po řeholním životě, nicméně nebyli přijati do klášterů. Společně měli celkem devět dětí, všech pět, které se dožily dospělosti, vstoupily později do řeholního života.

Terezie byla v rodině benjamínkem, všemi milovaným malým dítětem, její dětství nicméně bylo poznamenané předčasným úmrtím matky v jejích čtyřech letech, následně odchodem starších sester do kláštera. Terezie trpěla zdravotními problémy pramenícími patrně z emocionálního stresu z odloučení, nicméně byla údajně uzdravena pohledem na sochu Panny Marie 13. května roku 1883, když jí bylo deset let. (Poznámka pod čarou, o 34 let později, 13 května 1917 začínají prorocká zjevení Panny Marie v portugalské Fatimě, které výrazně ovlivnily katolickou církev ve 20. století.)

Terezie intenzivně toužila po řeholním životě a do kláštera karmelitek vstoupila v mimořádně útlém věku – v patnácti letech, poté, co získala svolení od samotného papeže. Brzy poznala náročnou realitu klauzurního života a učila se ji snášet.

Během svého života trpěla stavy úzkosti či obavami z Božího zavržení. Navzdory tomu – nebo možná díky tomu – dokázala rozvinout svou autentickou duchovní cestu. Této cestě dnes říkáme "malá cesta svaté Terezie".

Sama o tom hovořila takto: „Zůstat před Bohem malým dítětem znamená poznávat svoji nicotu, očekávat vše od Boha, jako malé dítě očekává vše od svého otce; ničím se neznepokojovat, vůbec si nezískávat jmění… Zůstala jsem tedy stále malá a nezabývala jsem se ničím jiným než trháním květin, květin lásky a obětí, které jsem nabízela Bohu pro radost.“

Holiness is wholeness. Svatost je v celistvosti, v lidské integritě. Terezie byla v rodině benjamínkem, hýčkaným malým dítětem, a tato poloha vnitřního dětství a odevzdanosti ovlivnila i její vlastní cestu ke svatosti. Dětské srdce zraněné odchodem matky i postupným odcházením „náhradních matek“, starších sester, bylo patrně o to otevřenější pro hledání lásky Boží.

Terezie byla celistvá, na nic si nehrála. Krásně o svém nitru vypráví ve své autobiografické knize Dějiny duše. Nebyla vzdělaná, urozená ani mocná. I tak ale ovlivnila duchovní dějiny církve a papež Jan Pavel II. ji dokonce udělil titul „učitelka církve“, jenž přísluší i Terezině o mnoho starší jmenovkyni, svaté Terezii z Avily. Cesta ke svatosti je pro každého vlastní, osobní, jedinečná.

Slíbila jsi, Terezko, že Tvou smrtí Tvá skutečná mise teprve začíná a že necháš spadnout na zem déšť růží. Tak jsem Ti s dovolením napsal do nebe básničku. A prosím Tě o ty růže…

světlo prochází tmou a tma je nepohltí
jdi světlu vstříc hbitě, neboť rychle letí
utrpení noci vykoupá se v světle
z nebe osviť cestu těm, co míří vedle
ti, co míří vedle, míří zle a hřeší
obrať reflektory Boží, sviť jim do přístřeší
vždyť Bůh může změnit dráhy hmotných těles
ty, co míří vedle, vychyl k bráně nebes
miliardy světel v Božím kosmu září
ať k žádnému světlu světice neschází
dopřej slepým lidem vykoupat se v světle
ty, co míří vedle, Ty do nebe veď je