Brusel nebo Berlín? Polemika
Článek Jana Žižky (LN 31.7.2015) komentuje souhlasně nápad německého ministra financí Schäubleho odebrat Evropské komisi dozor nad evropským rozměrem hospodářské soutěže. Schäublemu prý např. vadí, jak intenzivně promlouval do řešení řecké krize předseda Komise Juncker.
Každý, kdo přičichl k evropské politice, umí vyjmenovat pár situací, kdy by bylo opravdu užitečné Evropské komisi srazit trochu hřebínek, a vrátit tak unijní mocenský trojúhelník Rada – Komise Parlament do stavu větší rovnováhy. Jen to, jak Komise někdy používá svůj kvazimonopol na podávání legislativních návrhů (toto právo nemá ani Rada, ani Evropský parlament či jeho poslanci), vyvolává volání po změně. Není ovšem správné vytrhovat část obrazu z celkového kontextu.
Předně, po politizaci Komise se volalo a toto volání se odrazilo v Lisabonské smlouvě. Napříště je předseda Komise jmenován s přihlédnutím k výsledkům voleb do Evropského parlamentu. Evropské politické frakce naplno tuto příležitost využily a již před volbami představily své kandidáty na tuto pozici. To je nesporná politizace. Smyslem tohoto kroku bylo víc přiblížit unijní rozhodování volebním výsledkům, aby jednotlivé politické směry dostaly tváře, a tak se staly přitažlivější pro občany. Jak řekl na kongresu Evropské lidové strany v Dublinu 2013 frontman skupiny U2 Bono: Evropa je myšlenka, která se musí stát emocí.
Občanská nechut´k Unii je problém větší, než cokoliv jiného, protože zmenšuje snahu o celoevropská řešeních celoevropských problémů, migrací počínaje. Účast v evropských volbách hovoří za vše.
Tak jako tak, politizace Komise není a nemůže být překvapením, a proto vytahování tohoto argumentu proti Komisi mi připadá od ministra Schäubleho pokrytecké.
Zadruhé, tak jako všechna závazná rozhodnutí, i soutěžní rozhodnutí Komise jsou přezkoumávána Soudním dvorem EU, takže má-li někdo podezření na diskriminaci, může je uplatnit u soudní instance. Takže Žižkův příklad, že Gazprom může být diskriminován v rámci diverzifikace energetických zdrojů EU, by potřeboval zdokumentovat nejen pokud jde o Komisi, ale také ve vztahu k Soudnímu dvoru EU. A zpochybňovat nezávislost Soudního dvora, to by na mě byla hodně silná káva.
Zatřetí, v oblasti soutěžní normotvorby je prostor pro uvážení („politiku“) Komise dost velký a možná i kritizovatelný. Ale i zde zůstávají Rada a Evropský parlament podstatnými aktéry legislativního procesu. Komise má sama pravomoc vydávat jen omezený okruh delegovaných aktů. Znalci také vědí, jak široké konzultace s odbornou veřejností a členskými státy přijímání soutěžních pravidel předcházejí. Je-li ovšem někde prostor pro skutečnou politiku, tak právě tady. To je ovšem i nejproblematičtější místo Schäubleho argumentu: srovnání s Evropskou centrální bankou pokulhává, ani ECB není legislativně nezávislá, jsou to stále Rada a parlament, které hrají legislativní prim.
Netvrdím, že vytvoření nezávislého soutěžního úřadu EU je nápad špatný. Nicméně představa, že nezávislý úřad bude zcela apolitický, je naivní: i on si bude muset vytvořit nějakou politiku rozhodování – kritéria žádoucí úrovně soutěže. Právě zde je posuzování každého případu jednotlivě - vzhledem k jeho ekonomickým okolnostem - přirozenou samozřejmostí: soutěžní pravidla nemohou vše detailně postihnout ani předvídat.
Každý, kdo přičichl k evropské politice, umí vyjmenovat pár situací, kdy by bylo opravdu užitečné Evropské komisi srazit trochu hřebínek, a vrátit tak unijní mocenský trojúhelník Rada – Komise Parlament do stavu větší rovnováhy. Jen to, jak Komise někdy používá svůj kvazimonopol na podávání legislativních návrhů (toto právo nemá ani Rada, ani Evropský parlament či jeho poslanci), vyvolává volání po změně. Není ovšem správné vytrhovat část obrazu z celkového kontextu.
Předně, po politizaci Komise se volalo a toto volání se odrazilo v Lisabonské smlouvě. Napříště je předseda Komise jmenován s přihlédnutím k výsledkům voleb do Evropského parlamentu. Evropské politické frakce naplno tuto příležitost využily a již před volbami představily své kandidáty na tuto pozici. To je nesporná politizace. Smyslem tohoto kroku bylo víc přiblížit unijní rozhodování volebním výsledkům, aby jednotlivé politické směry dostaly tváře, a tak se staly přitažlivější pro občany. Jak řekl na kongresu Evropské lidové strany v Dublinu 2013 frontman skupiny U2 Bono: Evropa je myšlenka, která se musí stát emocí.
Občanská nechut´k Unii je problém větší, než cokoliv jiného, protože zmenšuje snahu o celoevropská řešeních celoevropských problémů, migrací počínaje. Účast v evropských volbách hovoří za vše.
Tak jako tak, politizace Komise není a nemůže být překvapením, a proto vytahování tohoto argumentu proti Komisi mi připadá od ministra Schäubleho pokrytecké.
Zadruhé, tak jako všechna závazná rozhodnutí, i soutěžní rozhodnutí Komise jsou přezkoumávána Soudním dvorem EU, takže má-li někdo podezření na diskriminaci, může je uplatnit u soudní instance. Takže Žižkův příklad, že Gazprom může být diskriminován v rámci diverzifikace energetických zdrojů EU, by potřeboval zdokumentovat nejen pokud jde o Komisi, ale také ve vztahu k Soudnímu dvoru EU. A zpochybňovat nezávislost Soudního dvora, to by na mě byla hodně silná káva.
Zatřetí, v oblasti soutěžní normotvorby je prostor pro uvážení („politiku“) Komise dost velký a možná i kritizovatelný. Ale i zde zůstávají Rada a Evropský parlament podstatnými aktéry legislativního procesu. Komise má sama pravomoc vydávat jen omezený okruh delegovaných aktů. Znalci také vědí, jak široké konzultace s odbornou veřejností a členskými státy přijímání soutěžních pravidel předcházejí. Je-li ovšem někde prostor pro skutečnou politiku, tak právě tady. To je ovšem i nejproblematičtější místo Schäubleho argumentu: srovnání s Evropskou centrální bankou pokulhává, ani ECB není legislativně nezávislá, jsou to stále Rada a parlament, které hrají legislativní prim.
Netvrdím, že vytvoření nezávislého soutěžního úřadu EU je nápad špatný. Nicméně představa, že nezávislý úřad bude zcela apolitický, je naivní: i on si bude muset vytvořit nějakou politiku rozhodování – kritéria žádoucí úrovně soutěže. Právě zde je posuzování každého případu jednotlivě - vzhledem k jeho ekonomickým okolnostem - přirozenou samozřejmostí: soutěžní pravidla nemohou vše detailně postihnout ani předvídat.