Gianni Pittella, šéf sociálně-demokratické frakce v Evropském parlamentu řekl 25.listopadu 2015 větu, která mnou zatřásla. Islám je prý součástí evropské identity.

Neřekl, že je součástí historie či reality, ale identity.

Všichni se shodneme na tom, že migranti musejí dodržovat naše právo, i když se to vždy nedaří na sto procent. Naše evropská identita je ale něco víc než zákony – týká se i kultury, postavené na svobodě projevu. Jeden italský učitel nedávno zakázal zpívat koledy, aby vyhověl muslimům. Ve Francii někteří ředitelé škol pro jistotu vyřazují vepřové z jídelníčku, na řadě britských škol vznikl odpor proti výuce občanské výchovy a lidských práv. Pokud je islám skutečně součástí naší evropské identity, pak ovšem konají správně. Pokud není, máme něco zásadně pokřiveného v chápání vztahu většiny a menšiny.
Jeden ze zakladatelů poválečné evropské spolupráce Jean Monnet na otázku, jak vymezit Evropu, řekl: Evropa je tam, kde jsou kostely. Jsou země, kde se to dnes nesmí říkat.

Donedávna mi přišlo jako omílaná fráze, že evropská civilizace stojí na třech pilířích: římské právo, řecká filosofie a křesťanství. Díky křesťanství – a to mnozí socialisté rádi zapomínají - máme systém lidských práv, vycházející z úcty ke každému jednotlivci, na což navazuje např. rovnost mezi muži a ženami.

Samozřejmě, islám je v některých částech Evropy přítomen (např. Francie, Nizozemsko, Belgie, Spojené království), jih Španělska byl několik století pod nadvládou Maurů, Albánie je do značné míry muslimská odedávna. Vyvozovat ale z toho všeho, že islám patří do evropské identity, to je hodně silná káva. Mluvíme přece o našich podstatných hodnotách.

Začíná se mi to propojovat s odporem, na nějž zejména u evropské levice narazil návrh, aby Lisabonská smlouva slovně odkázala na křesťanství jako na jeden z kořenů současné Evropy. Obávám se, že zde nejde vůbec o respekt k islámu nebo k náboženství, ale prostě o hlasy muslimských voličů. Mnozí politici se tím prodávají nejen v Evropském parlamentu, ale hlavně ve vnitrostátní politice. Horší ale je, že tím vyrábějí falzum celého civilizačního okruhu, jakousi „náhradní legendu“.

Jak mohou být pro rovnoprávnost pohlaví a současně se dovolávat islámu jako součásti své identity? Já opravdu nechci považovat za součást své identity systém, kde svědectví ženy má u soudu poloviční hodnotu svědectví mužova, nechci se ani částečně identifikovat s tím, že rouhání se má trestat smrtí. A jsem naopak přesvědčen, že nadějí pro soužití v míru jsou ti muslimové, kteří v našich hodnotách vidí inspiraci a nikoli “velkého Šajtána Západu”.

I při respektu k muslimům a jejich víře nemohu připustit toto falšování našich vlastních kořenů. Vím, o tzv. „křesťanských hodnotách Evropy” dnes mluví každý uřvaný nácek, který v životě neviděl kostel zevnitř. Jenže toto je druhý a také velmi nebezpečný extrém. O tom, jak se dá „ohnout” historie, aby z ní vypadlo křesťanství, víme své už od komunistických politruků a přepsaných učebnic dějepisu v padesátých letech.

Zejména v dnešní době, kdy se samovolně mění demografická tvář Evropy, musíme mít v hodnotách jasno. Neumíme často své vlastní hodnoty ani vyjmenovat, natož je bránit, neumíme hájit své kulturní památky a zapomněli jsme mít děti a v těchto hodnotách je vychovat.

Nevíme-li, co je pro nás podstatné, co máme hájit a zač bojovat, jestliže navíc jako kontinent vymíráme a kvůli volbám a ideologiím popíráme to, z čeho jsme vzešli a co ze svých zesláblých kořenů stále ještě napájí náš cit pro svobodu, spravedlnost, právo a milosrdenství, pak jsme opravdu v krizi. A nejen migrační.