Až půjdeme letos na půlnoční, bude se tam pravděpodobně číst také o tom, jak andělé nad betlémskou stájí volali: Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle !

Nikdy jsem nad touto větou moc nepřemýšlel, spíš jsem obdivoval různé skladatele, jak kontrastně ty dvě části oné věty zhudebňovali: pusťte si Vivaldiho Gloria, ať víte, o čem mluvím.

V souvislostech dnešních obav, často uměle vybičovaného strachu (a projevů agrese) z migrace a terorismu dostávají ale ta slova nadmíru aktuální význam.
Nepřekvapí, že andělé provolají Bohu slávu, ale proč mluví u betlémských jeslí o míru pro lidi? Možná to znamená, že mír - ten vnitřní v nás, i vnější ve světě - je základ dobra, a tudíž absence míru je základ zla. Moderním slovníkem: bezpečnost je základem prosperity, ne jejím luxusním doplňkem, který si pořídíme, až budeme mít všechno ostatní. Teprve souvislost míru a dobra dává smysl tomu, proč se po něm volá zrovna při betlémském Narození.

A „na zemi pokoj lidem dobré vůle“? Proč tohle? Je schopen vytvářet mír někdo, kdo nemá dobrou vůli, kdo nemá chuť důvěřovat, přát dobro či odpustit? Může tvořit mír člověk „zlé vůle“?
Mír v člověku je zjevně předpokladem míru ve světě: mír ve světě nejsou schopni budovat lidé, kteří nemají mír v sobě. Agrese, i ta vyvolaná strachem, z nás činí součást problému, nejsme schopni být rozvážnými mírotvorci. Dost znepokojivé je na tom andělském volání v Betlémě to „a“: Je to jen literární náhoda, anebo Boží oslava nějak podstatně souvisí s oním mírem pro lidi? Souvisí vertikální rozměr člověka s jeho vnitřním mírem? Stěží může být člověkem dobré vůle ten, kdo s výkřikem Alláhu Akbar postřílí nevinné lidi...

Jako právníka mě také napadá jedna analogie: valná část Desatera (nepokradeš, nezabiješ atd.) by měla fungovat jako základ smíru ve společnosti na základě pouhého selského rozumu. Proč ale bez těch prvních přikázání, zejména „v jednoho Boha věřit budeš“ ta jednoduchá přikázání relativizujeme? Až tak, že potřebujeme stále více detailních pravidel k tomu, co ještě není krádež a co už ano atd., a to až do krajní míry, kterou bývalý ústavní soudce Prof. Holländer označil za tektonické procesy eroze práva...

Pokoj v srdci a mír mezi lidmi jsou spojené nádoby. I kdybychom napsali tisíce podrobných zákonů: Bez víry, že Boží sláva je ukryta v lidském srdci, v jeho vnitřním míru, zůstávají všechny naše paragrafy pouze textem na papíře. A tak tedy nakonec: "Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle!"