Prezident - první mezi občany
Být prezidentem republiky znamená předsedat věci společné, tedy státu. Prezident je první mezi občany. Měl by tak být vzorem pro každého z nás. Neuposlechnutí pravomocného soudního rozsudku však má k tomuto ideálu hodně daleko.
Podle informací z médií se prezidentská kancelář v kauze Peroutka neomluví, i když jí to ukládá pravomocný rozsudek soudu (např. zde) . Namísto toho podá dovolání k Nejvyššímu soudu. Nechci tu zmiňovat banality typu, že správný chlap umí prohrávat, nebo že schopnost uznat chybu patří k základní lidské výbavě. Právní i politické dopady mi připadají daleko závažnější.
Z právního pohledu je bohužel třeba přesnosti v rozlišení mezi Českou republikou a kanceláří prezidenta republiky, což je subjekt právně odpovědný za prezidentovy výroky a také subjekt odsouzený k omluvě (zde). A to i přesto, že dotyčnou kancelář řídí prezident republiky.
Dále dovolání nemá tzv. odkladný účinek, takže na povinnosti Hradu se omluvit jeho podání nic nemění.
Neuposlechnutí soudního rozsudku ze strany kohokoliv je útokem na celou společnost a její právní řád. Peroutkova vnučka prý půjde cestou exekuce. Exekuce jsou úkony exekutorů vůči majetku povinné osoby - tedy v tomto případě státu, takže předpokládám, že všechny náklady nakonec zaplatíme zase my, daňoví poplatníci.
Člověka, který se vyzná v právu, hned napadají takové věci, jako že onou neomluvou prezident spáchal některý z trestných činů, za které může být stíhán podle čl. 65/2 Ústavy ČR: „pro velezradu nebo pro hrubé porušení Ústavy nebo jiné součásti ústavního pořádku; velezradou se rozumí jednání prezidenta republiky směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému řádu.“ Dá se rychle doložit, že součástí demokratického řádu je i právní stát – vláda práva, kamž respektování soudních rozhodnutí rozhodně patří. Jenomže to má háček. Povinnou osobou k omluvě je český stát, ne prezident, jde tedy o dvě odlišné osoby. Nerespektování soudního rozsudku státem tedy nemůže být vyloženo ani jako trestná činnost prezidenta.
Politické důsledky této kauzy však považuji za ještě škodlivější, než ty právní. Devastace právního vědomí společnosti, ke které prezident republiky tímto přispívá měrou vrchovatou, je politováníhodná. Tím spíše, že se jí dopouští "ten první mezi občany".
Závěrem bych chtěl dodat, že člověk nemusí být věštcem, aby uhodl, jaké místo bude současné hlavě našeho státu v dějinách patřit. Úcta k prezidentskému úřadu přežila dokonce i komunismus, ale obávám se, že tohoto a předchozího prezidenta už přežít nemusí. Je tedy jen na nás, jak se k tomu při příštích prezidentských volbách postavíme.
Podle informací z médií se prezidentská kancelář v kauze Peroutka neomluví, i když jí to ukládá pravomocný rozsudek soudu (např. zde) . Namísto toho podá dovolání k Nejvyššímu soudu. Nechci tu zmiňovat banality typu, že správný chlap umí prohrávat, nebo že schopnost uznat chybu patří k základní lidské výbavě. Právní i politické dopady mi připadají daleko závažnější.
Z právního pohledu je bohužel třeba přesnosti v rozlišení mezi Českou republikou a kanceláří prezidenta republiky, což je subjekt právně odpovědný za prezidentovy výroky a také subjekt odsouzený k omluvě (zde). A to i přesto, že dotyčnou kancelář řídí prezident republiky.
Dále dovolání nemá tzv. odkladný účinek, takže na povinnosti Hradu se omluvit jeho podání nic nemění.
Neuposlechnutí soudního rozsudku ze strany kohokoliv je útokem na celou společnost a její právní řád. Peroutkova vnučka prý půjde cestou exekuce. Exekuce jsou úkony exekutorů vůči majetku povinné osoby - tedy v tomto případě státu, takže předpokládám, že všechny náklady nakonec zaplatíme zase my, daňoví poplatníci.
Člověka, který se vyzná v právu, hned napadají takové věci, jako že onou neomluvou prezident spáchal některý z trestných činů, za které může být stíhán podle čl. 65/2 Ústavy ČR: „pro velezradu nebo pro hrubé porušení Ústavy nebo jiné součásti ústavního pořádku; velezradou se rozumí jednání prezidenta republiky směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému řádu.“ Dá se rychle doložit, že součástí demokratického řádu je i právní stát – vláda práva, kamž respektování soudních rozhodnutí rozhodně patří. Jenomže to má háček. Povinnou osobou k omluvě je český stát, ne prezident, jde tedy o dvě odlišné osoby. Nerespektování soudního rozsudku státem tedy nemůže být vyloženo ani jako trestná činnost prezidenta.
Politické důsledky této kauzy však považuji za ještě škodlivější, než ty právní. Devastace právního vědomí společnosti, ke které prezident republiky tímto přispívá měrou vrchovatou, je politováníhodná. Tím spíše, že se jí dopouští "ten první mezi občany".
Závěrem bych chtěl dodat, že člověk nemusí být věštcem, aby uhodl, jaké místo bude současné hlavě našeho státu v dějinách patřit. Úcta k prezidentskému úřadu přežila dokonce i komunismus, ale obávám se, že tohoto a předchozího prezidenta už přežít nemusí. Je tedy jen na nás, jak se k tomu při příštích prezidentských volbách postavíme.