Dnes uplynulo právě deset tisíc dnů od 17. listopadu 1989. Jsem přesvědčen, že to bylo nejlepších deset tisíc dnů českého národa v celé jeho historii. A to navzdory pesimistickým náladám ve společnosti často uměle živeným zvenku, které nám předkládají dílčí problémy, a z nichž pramení totální nespokojenost.

Podíváme-li se na libovolný měřitelný ukazatel, libovolnou složku našeho života, obvykle zjistíme, že současný stav je nejlepší z celých našich dějin.

První příklad: 
Máme postižené dítě, což je tragédie sama o sobě. Dnes se stále dokola řeší, že výše státních příspěvků pro pečovatele, je nedostatečná. A jsme-li rodiče postiženého dítěte, potřebujeme 40 tisíc Kč měsíčně, abychom mu mohli zajistit trvalého pečovatele, což nám stát neposkytne. Řekneme si (a možná máme pravdu): "Kdyby se tolik nerozkrádalo, bylo by pro postižené děti víc peněz, za komunistů takový problém nebyl." 
Jenže: Jak se péče o postižené dítě řešila za komunistů? Žádní pečovatelé a příspěvky. Jedinou pomocí státu bylo odebrání dítěte do ústavu s možností návštěvy rodičů jednou týdně. To bychom chtěli? V tomto případě a v mnoha dalších situacích zjišťujeme, že nikdy v minulosti nebylo o postižené postaráno lépe. I když by to jistě mohlo být ještě daleko lepší.

Druhý příklad: 
Zlobíme se nad kvalitou potravin. Máme fungující potravinářskou a obchodní a hygienickou inspekci, která nemilosrdně označuje i drobná pochybení výrobců a prodejců. My se pohoršujeme a trváme na tom, aby chyby byly odstraněny. Zlobíme se, že v uzeninách je málo masa, a ještě nám to drze napíšou malým písmem na obal. Zlobíme se, že v potravinách jsou konzervační chemikálie, dokonce podle předpisů zlomyslné EU přehledně označené jako "éčka". 
Přitom zapomínáme, že v dřívějších dobách někdy nebylo co jíst. V relativně nedávné historii za komunistů neexistovala žádná informovanost o složení a kvalitě potravin. Hlavně nebylo ani z čeho vybírat. Už jsme zapomněli na ty dlouhé fronty na pomeranče? V klidu jsme se cpali konzervanty i horšími chemikáliemi, ale nevěděli jsme o tom. Dnešní výběr a dostupnost potravin jsou nejlepší v celé naší historii, ale my se pořád nad něčím durdíme a rozčilujeme.

Úplně zářící kapitolou je rozsah našich osobních svobod. Můžeme svobodně cestovat a kdekoli na světě se volně zúčastnit různorodých aktivit. Jako občané můžeme u soudu žalovat stát (a dokonce i vyhrát), můžeme si volně vybírat zaměstnání nebo se živit sami. To všechno bereme jako samozřejmost. Není to samozřejmost. Před 10.001 dny to neexistovalo. 

Deset tisíc dnů je dost dlouhá doba na to, abychom hodně zapomněli. Je to doba delší než celá pozitivně vnímaná První republika, třikrát delší než německá okupace, ale kratší než zlovolná vláda bolševiků. Je to v naší historii zatím nejdelší období hmotné prosperity a osobních svobod. A nepochybujme, že jsou tací, kdo by nám ho rádi ukončili. 

Jako společnost se máme tak, jak jsme se v minulosti nikdy neměli. Mám ale pocit, že spíše místo v radosti žijeme virtuálně nafouknutými negativními tématy. Je-li však receptem na štěstí vděčnost a je-li radost příznakem správného směru, pak bychom měli být za uplynulých 10 tisíc dnů vděčni a radovat se z toho, co máme.