Evropské burzy posilují. První z letošních bitev na evropském poli byla vybojována ve prospěch evropanství. Jedna vlaštovka sice jaro nedělá, ale signál je to významný: žádná hnědá revoluce se v Evropě plošně nekoná.


Po anglo-amerických izolacionistických a dezintegračních podnětech (Trump, brexit) přišly loni rakouské prezidentské volby (Van der Bellen) a nyní se ozvalo Nizozemsko se svým hlasem pro evropskou integraci. Možná Nizozemci ocenili charakterní postoj vlády k turecké ministryni, která chtěla plédovat pro autoritářskou reformu v Turecku, možná dali najevo, že Trump a jeho klony představují cestu zpět. Možná také Nizozemci pochopili, že s Wildersem nikdo vládnout nechce, takže jde z pragmatického pohledu o vyhozený hlas.

Wilders nepochybně ovlivnil témata voleb, důležité je však řešení těchto témat. Výsledek voleb je nejen prohrou Wildersových vizí (pryč s muslimy a Východoevropany, pryč z EU a eurozóny) i prohrou jednoduchých populistických návodů na složité problémy složité současnosti.
To ale mimo jiné znamená, že v Moskvě někdo přijde (minimálně) o práci: takových peněz a lhaní musela podpora Wildersovy kampaně stát, ale výsledek zaostal daleko za očekáváními. Igristoje v Kremlu rozhodně nejiskří.

Když mluvím o evropanství a Evropanech, mluvím o otevřenosti, ochotě k dialogu a ochotě ke kompromisu. To je protiklad izolacionismu, který omezuje prostor pro dialog, absolutizuje význam národních států, a vytváří tak podhoubí pro budoucí konflikty.

V letošním roce nás ale čeká ještě několik takových bitev. Sportovní terminologií premiéra Rutteho v Nizozemsku šlo o čtvrtfinále, semifinále se koná ve Francii (prezidentské a poté parlamentní) a finále v Německu. Teprve po ustálení domácích politických scén může přijít čas pro restart Evropy.
Výsledek nizozemských voleb by totiž neměl ukolébat příznivce evropského projektu. Měl by být chápán jako odklad – čas pro nový začátek evropské spolupráce, obnášející i to, že přestaneme strkat hlavu do písku před nepohodlnými problémy a tyto problémy pojmenujeme bez politické korektnosti (ztráta identity, vymírání Evropy, černí pasažéři vlastní obrany apod.). A za druhé, že se domácí politici plnou vahou za evropskou spolupráci postaví. Bez toho budeme sami nahánět voliče do náruče Wildersům, Faragům, Le Penovým či Okamurům.

V Nizozemcích vyhráli Evropané. Vyhrají letos také v Češích, Moravanech a Slezanech?