Nedávno vydaly Evropské hodnoty tzv. „Doporučení týdne: Junckerova Komise by měla přestat vynucovat nefunkční migrační kvóty“. To reaguje na skutečnost, že Evropská komise v úterý 13. 6. 2017 oznámila, že zahájí s Českou republikou řízení pro neplnění dvou rozhodnutí Rady, která Českou republiku zavazují k přijetí určitého počtu žadatelů o azyl z Řecka a Itálie.


Nyní, kdy situace takto pokročila, je třeba se zaměřit na racionální analýzu, která jediná může současný, pro Českou republiku nepříznivý, stav změnit. Popis situace z pera Evropských hodnot však nesplňuje požadavky na takovouto analýzu.

Evropské hodnoty správně konstatují, že „podle evropského práva má Evropská komise pravomoc zahájit řízení proti státům, které rozhodnutí neplní“. Můžeme pouze dodat, že toto je výraz obecné povinnosti Evropské komise vymáhat dodržování evropského práva. Z hlediska čistě právního je tedy situace naprosto jasná.

Z mimoprávního pohledu souhlasím s hodnocením Evropských hodnot, že přijímání běženců se stalo „vysoce citlivým politickým tématem spojeným s vnímáním národní suverenity a legitimity rozhodování institucí EU“.

Tato otázka se ale stala citlivým politickým tématem mimo jiné zásluhou zjednodušené interpretace složité skutečnosti a přehlížením faktu, že na tuto dezinterpretovanou skutečnost nelze následně reagovat dalším zjednodušeným hodnocením, že vynucování (myšleno přijímání běženců) „ze strany evropských institucí povede k nenapravitelné ztrátě důvěry k Evropské unii a posílení všech euroskeptických sil, včetně volání po vystoupení z EU v dotčených zemích“.

K posilování euroskeptických sil dochází totiž právě popisováním nefunkčních unijních mechanismů na základě zjednodušeného popisu reality.

Doporučení EH je adresováno Evropské komisi, jako by česká vláda udělala vše pro to, aby obavy obyvatel z u nás nepřítomných migrantů uvedla na pravou míru a namísto toho se nepřiživovala na těchto obavách snahou o laciné populistické body (směrnice o zbraních a žaloba na ni, usnesení vlády 439 z 5.6.2017 o konci naplňování kvót apod.).

Doporučení EH ani neobsahuje zamyšlení nad tím, proč Komise k vynucování přikročila: zda existuje reálná aktuální potřeba konkrétní lidi přemístit a zda pro nás existuje realistické alternativní řešení, jak se o tyto lidi postarat, než kvóty.

Název instituce „Evropské hodnoty“ zavazuje tuto instituci dívat se na problémy právě očima těchto hodnot, mezi něž patří solidarita. Teď nemluvím o solidaritě mezi členskými státy navzájem (která je však základem této debaty), ale o obyčejné lidské solidaritě. Z české diskuse o kvótách zcela vypadla skutečnost, že se bavíme o lidech, z nichž část potřebuje životně nutně naši pomoc, zatímco my diskutujeme o narušení suverenity, náladách ve společnosti apod. EH zcela ignorují očividnou skutečnost, že Česko dělá vše proto, aby nikoho nepřijalo, bez ohledu na to, že to je postoj zcela v rozporu s evropskými hodnotami.

V textu Evropských hodnot také čteme, „že přijímání cizinců, a to konkrétně muslimů z Blízkého východu a Afriky, není v rukou vlastní vlády, ale nadnárodní instituce v Bruselu, proti které ani není možné se vzepřít“. To je klasický euroskeptický slovník, který má s realitou společného velmi málo.

V rámci relokačního mechanismu totiž nejde o přijímání cizinců, ale o přijímání žadatelů o azyl, kterým samotným přijetím neudělujeme trvalý pobyt nebo občanství ČR, ale zavazujeme se vyřídit jejich žádost o azyl podle českého zákona o azylu. Stejně tak nejde nutně o muslimy, ale může jít stejně dobře o křesťany, kteří o udělení azylu žádají. Přijímání či odmítání muslimů je tak v rukou české vlády, protože to jsou orgány českého státu, které o udělení či neudělení azylu rozhodují. Není tedy pravda, že jde o rozhodnutí nadnárodní instituce v Bruselu. Zajištění realizace vyhoštění či realizace převzetí neúspěšných žadatelů o azyl orgány jejich státu dle dohod o zpětném přebírání migrantů je otázkou zásadní, ale neměli bychom ji směšovat s tím, kdo rozhoduje o udělení či neudělení azylu.

Stejně tak není odpovědné mluvit o „snadno představitelném milionu běženců z Afriky“ bez toho, abychom dodali, že všechny členské státy (tedy EU) jsou ve shodě v tom, že je třeba dlouhodobě působit na snížení počtu migrantů z Afriky prostřednictvím programů na podporu rozvoje pohraniční stráže těchto zemí, zlepšení životních podmínek ve zdrojových i tranzitních zemích nebo prostřednictvím uzavírání readmisních dohod s těmito třetími zeměmi. Neexistuje jediný členský stát Evropské unie, který by měl zájem přijmout „milion běženců z Afriky“. Přesný opak je pravdou. Členské státy mají zájem všemi prostředky omezit počet migrantů. To, že se tento cíl nenaplňuje jednoduše, není neschopností unijní diplomacie nebo diplomacií členských států, ale výsledkem složité mezinárodní situace. Má EU uzavřít readmisní dohodu s Tuniskem výměnou za bezvízový režim pro občany Tuniska? Taková je realita vyjednávání mezi EU a Tuniskem.

Dále, kvóty, nehledě na to, že nesouhlasíme s jejich schválením, nebyly nikdy zamýšleny jako řešení migrační krize, a nelze tedy o nich mluvit tak, že „v celkovém rozměru migrační vlny nepřinášejí řešení“. Jejich cílem nebylo vyřešit migrační krizi, ale ulehčit nejvíce zasaženým členským státům s rychlým růstem počtu žadatelů o azyl.

Je signifikantní, že nikde v textu Evropských hodnot nenajdeme detaily předmětných rozhodnutí Rady počínaje tím, že se vztahují pouze na žadatele o azyl z těch států, jejichž státní příslušníci mají podle statistik Eurostatu více než 75% úspěšnost při podávání žádostí o azyl (v EU). V současnosti toto splňují vlastně jen občané Eritreii (75% žadatelů o azyl z Eritrii azyl v EU získalo), místo toho mluvíme o „milionech běženců z Afriky“.

Jsem toho názoru, že v tuto chvíli je třeba vidět věci střízlivě, a tak jak skutečně jsou. Pracovat s fakty a neodvolávat se na subjektivní hodnocení a nenabízet nereálná řešení.

Naproti tomu je třeba se zaměřit na diskusi o budoucí podobě společné azylové politiky Evropské unie, kde Česká republika bude moci předložit svůj postoj. Pokud tento postoj bude založen pouze na negaci, musíme se dopředu připravit na následky, které je třeba domyslet až do možnosti omezení volného pohybu v rámci schengenského prostoru. Komisař Avromopoulos v úterý na tiskové konferenci totiž správně podotkl, že právě nepodílením se na relokačním mechanismu nebo na mechanismu přesídlení přispíváme k dalšímu pohybu migrantů z míst, ve kterých by měla být provedena jejich registrace a tento následný pohyb neregistrovaných osob může představovat bezpečnostní riziko.

Myslím, že by nebylo na škodu v Česku reflektovat v průběhu debaty o unijní azylové a migrační politice i tato a podobná vidění situace. Efektivní účast v debatě na unijní úrovni totiž vyžaduje schopnost vcítit se do pozice druhého a být schopen kompromisu. Je třeba vycházet z toho, že tento kompromis bude dosažen mezi státy, které mají stejný cíl - efektivní azylový systém, který bude schopen udělit azyl těm, kteří na něj májí nárok, a který nebude dlouhodobě zatížen těmi, kteří na azyl nárok nemají. Pouze takový azylový systém nebude zdrojem bezpečnostního rizika, ale bude jedním z nástrojů bezpečné Evropy čelící migračním tlakům.