Jako právníka mě znepokojuje, co se v Polsku děje s justicí. Jako demokrata mě mrazí při pohledu na polská i maďarská opatření v mediální oblasti a doufám, že Orbánova legislativa vůči spolkům se zahraničními příjmy, která jako by Kremlu z pera vypadla, má snad právě protikremelské směřování. Jako křesťanovi se mi nezdá zejména polský způsob prosazování křesťanských hodnot (pokud ovšem jsou právě ony tím, oč jde).


Polsko i Maďarsko jsou podle svých ústav křesťanskými demokraciemi (polská ústava 1997 polsky zde; maďarská ústava 2011 anglicky zde). Odkazy na Boha, křesťanství (aniž je prohlášeno za státní náboženství), heterosexuální manželství jako základ rodiny nejsou skryty někde v útrobách (na rozdíl například od českého čl. 6/1 Listiny základních práv o ochraně nenarozeného života). Odkazy na tyto hodnoty stojí hrdě v čele těchto ústav podobně jako odkaz na demokratický charakter státu či na zásadu právního státu. Představují proto také – stejně jako demokracie, právní stát apod. – podstatné součásti oněch ústav.

Princip právního státu (včetně nezávislosti justice) bývá považován za součást demokratického fungování státu. Nelze proto popřít právní stát ve prospěch demokracie, nicméně právě justiční reforma v Polsku je příkladem pokusu o takovýto paradox. Polská justiční reforma byla demokraticky odhlasována v Sejmu. Sama skutečnost, že konkrétní opatření jsou prosazována demokratickými cestami, ale ještě neznamená, že jsou správná, vždyť demokraticky se k moci dostal Hitler i komunisti u nás v r. 1946.

Demokraticky přijaté rozhodnutí nemusí být nejen správné, ale ani rozumné. Mluvíme-li o možné nerozumnosti demokraticky přijatých rozhodnutích, nekritizujme jen konzervativce v Polsku a Maďarsku. Liberálové, kteří se považují za racionalisty, už dávno upadli do ideologizace a mají svá kvazi lidskoprávní náboženství. Příklad? Nedávno v jedné výroční zprávě o stavu rovnosti mužů a žen jsem našel odstavec o právu žen na tzv. reprodukční zdraví, lidově na potrat. Nebudu řešit, zda takové právo vůbec existuje, zaujala mě tu ideologická zaslepenost autorů této klauzule. Proč do zprávy o rovnosti pohlaví dávají odkaz na údajné jednostranné právo žen tzv. rozhodovat o svém těle, když je do očí bijící, že toto údajné právo směřuje přesně proti rovnosti pohlaví. Ono údajné právo totiž vylučuje jednoho z rodičů (muže) z rozhodnutí o životě společně zplozeného potomka. Čirá ideologie beze špetky logiky. Další mnohé příklady jsou k dispozici např. obsazování vysokých soudních postů podle rovnosti zastoupení pohlaví, což nutně znamená, že nebudou vybráni ti nejlepší soudci bez ohledu na pohlaví. Dojde tedy paradoxně a perverzně k diskriminaci na základě pohlaví, což se ovšem politicky korektně nazývá pozitivní diskriminace. Mohli bychom také např. mluvit o evropské christianofobii, odporu k jakémukoliv odkazu na křesťanství (pod rouškou náboženské neutrality většiny států), jakkoliv právě na jeho hodnotách, přenesených i humanismem (zejména úcta k jednotlivci), stojí západní společnost. Jedná se o další nelogický ideologismus, který je v dnešní době při krizi evropské identity zvlášť nebezpečný. V této věci mají, alespoň podle svých ústav, Poláci i Madaři jasno a křesťanství je hodnotově zakotvené v jejich ústavách na stejné úrovni jako demokracie a právní stát.

Nabízí se otázka, zda je nesouhlas se zideologizovaným liberalismem dostatečným důvodem, proč jedné podstatné ústavní hodnotě (např. konzervativnímu – pojetí rodiny a manželství) dát přednost a umenšit jinou – demokracii – za použití autoritářských prvků vládnutí. To je podobná otázka, jako zda byla Pinochetova vojenská diktatura oprávněná proto, že zabránila komunistům ujmout se v Chile moci. Stojíme-li před volbou menšího zla, nikoliv před volbou mezi dobrem a zlem (a komunistická ideologie postavená na nenávisti mezi třídami společnosti je zlo), je menší zlo samozřejmě správnou odpovědí. A kdo jsme my, abychom za Poláky či Maďary řešili míru škodlivosti zideologizovaného liberalismu pro jejich společnosti?

Jenomže zejména v polském případě se tyto hodnotové úvahy dostávají do poněkud teoretické polohy, protože – pokud jde propouštění a jmenování soudců – v Polsku personální čistky odshora dolů patří k tradičním akcím při změně vládnoucí garnitury, nesouvisejících s prosazovaným programem a dochází k nim vždy. Otázka tedy stojí, zda opravdu jde „jen“ o to zabetonovat křesťanskou demokracii podvazováním liberálních kanálů vč. personálních změn, anebo – jako obvykle – o moc jedné skupiny pod rouškou určitých hodnot. Ale buďme spravedliví: liberálové a demokraté to umějí také. Kdo pamatuje r. 2002, když se ve Francii do druhého kola prezidentských voleb zcela demokraticky dostal ultrapravicový rasista Jean-Marie Le Pen, ví, že tehdejší celonárodní mediální masáž, zahrnující veřejnoprávní média, byla možná srovnatelná s 50. léty komunismu u nás. Za zmínku o podpoře tohoto kandidáta hrozil vyhazov z práce atd. Jenomže tehdy ještě Unie nebyla vybavena dnešním čl. 7 SEU o sankcích za nedodržování unijních hodnot a pochybuji, zda by byla vůle ho proti Francii vůbec aplikovat.

Každopádně pokud jde v Polsku propustit všechny soudce nejvyššího soudu obyčejným zákonem, ale délka jejich mandátu je dána ústavou, jde o věc zjevně protiústavní, a tudíž neospravedlnitelnou pouhým odkazem na demokratické schválení příslušného zákona. Přemýšlíme-li právě v demokratických dimenzích, je nepřijatelná doktrína PiS, že demokratická volba má přednost před existujícími zákony (patrně včetně ústavy). Kdyby vůlí lidu bylo skutečně zcela zabetonovat politiku PiS, tak by lid této straně k tomu dal ústavní většinu v Sejmu, umožňující i změny ústavy (např. u jmenování soudců), což se ovšem nestalo. U Polska proto již dnes lze bez rizika říci, že prosazování politiky PiS se děje na úkor jiných podstatných náležitostí fungování demokratického státu, jako je právní stát, oddělení tří mocí ve státě, svoboda médií apod. Označení „křesťanská demokracie“ se již pro tamější protiústavní způsob vládnutí nehodí. V případě Maďarska lze vidět jakýsi „průzkum bojem“, tedy omezení liberálních vlivů pokusy, kam až lze zajít, s tím, že se případně couvne.

Je proto dobře, že při současné paralýze polského ústavního soudu a neschopnosti polské opozice zastavit PiS alespoň Evropská komise tlačí na udržení nezávislé justice v Polsku a nenechává dělat ze seznamu unijních hodnot sepsaných členskými státy, trhací kalendář.

Závěrem mohu říci, že zejména justiční reforma v Polsku má protiústavní prvky, což tam ale v praxi nemá kdo autoritativně konstatovat, neboť ústavní soud je paralyzován. Tato reforma je proto i za hranou toho, co snese označení křesťanská demokracie. Není-li protiústavnost reformy možné autoritativně konstatovat na polské úrovni, je dobře nejen pro Unii i pro samotné Polsko, že existují unijní mechanismy hodnocení stavů demokracií členských států, s nimiž dopředu samy tyto země souhlasily. A je nesmírně důležité, aby Poláci, kteří jsou z 80 % prounijní, věděli, že Evropská komise nejde proti Polsku, ale proti autoritářským prvkům politiky PiS, vedoucím k vládě jedné strany. Je bohužel škoda a je velmi matoucí, že se tato strana zaštiťuje křesťanskou demokracií.

Článek vyšel ve zkrácené verzi 11.8. 2017 v Lidových novinách