Nedávno jsem hlasoval v EP proti zprávě EP o Maďarsku (zpráva Sargentini), a to proti postoji své frakce Evropské lidové strany (jakkoliv Orbán a jeho Fidesz jsou členy právě ELS). Měl bych proto být potěšen usnesením české poslanecké sněmovny z 2. 10. 2018, které vyjadřuje nesouhlas s onou zprávou EP, které převážně podpořili i poslanci mé KDU-ČSL a které tedy potvrzuje správnost mého hlasování. Paradoxně ale potěšen nejsem. Důvod je stejný jako při hlasování v EP: kvalita usnesení.

Při hlasování v EP o zprávě Sargentini jsem si musel vybrat, zda budu prostřednictvím té zprávy hlasovat o situaci v Maďarsku (autoritářské prvky, korupce, nepotismus) a od samotné zprávy odhlédnu, anebo budu hlasovat o zprávě, jejíž kvalita je děsivá. Rozhodl jsem se hlasovat o zprávě, a proto jsem byl proti.

Připomeňme si text českého usnesení, které odpovídá tomu, že pochází z pera euroskeptické ODS: „Poslanecká sněmovna považuje za chybné a nešťastné hlasování Evropského parlamentu proti suverénnímu státu Maďarsko, ve smyslu aktivace článku 7 Lisabonské smlouvy. Tento postup jen dále prohloubí příkopy a nedůvěru mezi starými a novými členskými státy Evropské unie.“

Co mi vadí? Dvě věci: argumenty (odkaz na suverenitu Maďarska a kritika chybujícího státu jako problém pro všechny „nové“ členské státy) a kritika mezi parlamenty. Škoda, že se sněmovna nezmohla alespoň na jeden relevantní důvod, pak bych nemusel psát tento článek. Inspirace mými důvody byla po ruce. Ponechám stranou diletantství v podobě odkazu na „Lisabonskou smlouvu“, zatímco jde o Smlouvu o EU. Protože pokud někdo tyto dva dokumenty nerozlišuje, neměl by mít ambici navrhovat usnesení k unijním záležitostem.

Odkaz na suverenitu Maďarska
Postup podle článku 7 Smlouvy o EU je něco, co schválily všechny členské státy včetně Maďarska, takže dovolávat se suverenity při aplikaci tohoto ustanovení je čirá demagogie. Maďarsku se neděje žádná právní újma, bez ohledu na to, že politicky s tím nesouhlasím.

Smyslem článku 7 SEU je v dialogu pomoci členskému státu zůstat v mezích evropských hodnot, nikoliv mu hrozit polepšovnou. Nesouvisející odkaz na suverenitu Maďarska, kterou nikdo nezpochybňuje, ale naznačuje spíše nějakou podivnou solidaritu bratří v populistickém triku. Tito bratři mají ovšem z valné části silně egocentrické a demagogické vůdce. Proto domnívat se, že jejich spojenectvím vznikne něco pozitivního a konstruktivního, je jako očekávat, že ze zkažených vajec se usmaží dobrá omeleta.

Navíc argumentace státní suverenitou v diskusi o hodnotách jako je právní stát, hodnotách ve prospěch každého občana, v podstatě znamená, že navrhovatel usnesení má možná respekt k Maďarsku, ale obyčejní Maďaři mu jsou zcela ukradení.

Kritika chybujícího státu jako problém pro všechny „nové“ členské státy?
Argument, že kritika chybujícího státu rozdělí „staré“ a „nové“ členské státy, opět naznačuje tu podivnou solidaritu bratří v populistickém triku. Ti se navíc snaží vydávat za zástupce všech deseti „nových“ států přistoupivších v r. 2004, nejen V4. Tento argument je ale i k zamyšlení: zásadnější problémy s právním státem jsou skutečně v Polsku, Maďarsku, nově ale i v Rumunsku, tedy u nových členských států. Je ale upozorňování na nedostatky důvodem k nedůvěře mezi starými a novými státy, jak říká usnesení, anebo důvod k zamyšlení pro ty kritizované? Navíc zde nejde o rozhodnutí Rady nebo Komise, ale multinárodního Evropského parlamentu; zprávu podpořili mnozí poslanci nejen z ostatních zemí V4, ale i opoziční Maďaři (viz zde od s. 52). Není proto divu, že takováto pochybná argumentace je vykládána ve smyslu „je to grázl, ale náš“.

Kritika mezi parlamenty
Dále se mi nepozdává kritika mezi dvěma parlamenty, zejména když nejde o zájmy českých občanů. Každý parlament je suverén a může se vyjadřovat v zásadě k čemukoliv. To platí o parlamentu českém i evropském. Kritika Evropského parlamentu českou sněmovnou mi ale připadá podivná, protože asi nenajdeme mnoho jejích usnesení kritizujících jiné demokratické parlamenty. Kde je nějaké její usnesení vůči „Macronově zákonu“ o minimální mzdě, který postihl české podnikatele? Kde zazněl její hlas, když německý Bundestag odhlasoval mýtné na dálnicích, které ale bude Němcům refundováno, takže všichni ostatní včetně občanů ČR budou diskriminováni? Kde je jeho kritika různých opatření britského parlamentu, která ztěžují život našich občanů tam žijících? Takže proč právě kritika jen vůči Evropskému parlamentu? A jaké české zájmy prosazuje sněmovna kritikou Evropského parlamentu? Nebo umetají čeští poslanci cestu pro autoritářské vládnutí podle vzoru Maďarska i v ČR?

Ostatně, kdyby se měl Evropský parlament chovat jako ten český – kritizovat usnesení národních parlamentů, s nimiž nesouhlasí, pak by nedokázal dělat nic jiného. Nebo máte dojem, že například rozhodnutí sněmovny o nevydání mlátičky Ondráčka k trestnímu stíhání pro pomluvu kandidáta na prezidenta by si evropskou kritiku nezasloužilo?