Spojené království – náš budoucí konkurent
Evropská unie prý trestá Británii za brexit. EU by měla Británii ustoupit, abychom je neztratili. Výroky tohoto typu mi připadají masochistické a navíc ukazují, jak málo se někteří z nás s EU identifikují.
Izrael je tam, kde je, protože se posledních 70 let staral o Izrael, a Palestina je tam, kde je, protože se posledních 70 let starala o Izrael. Tento polovtip mě napadá, když čtu řádky o tom, že EU je na Spojené království („UK“) při jednáních příliš tvrdá. Unie, což jsme my, ale nedělá nic jiného než UK: hájíme svoje zájmy.
UK se samo rozhodlo EU opustit a na nás je, abychom to respektovali, ne abychom to Británii ulehčovali k vlastní újmě. EU a jejich 27 členských států má zájem na co nejužších vztazích s UK i po brexitu, ale jsou to Britové, kteří to odmítají: ne EU, to oni odmítají např. celní unii, která by zajistila co nejplynulejší obchod zbožím.
Zásadně nelze ale Britům dovolit vybírání třešniček na dortu, získávat práva bez odpovídajících povinností: za asymetrický vstup na vnitřní trh EU se platí, příkladem je norský model. Ale hlavně, Británie je napříště náš konkurent a podle toho se musíme chovat. Proto výroky typu: „Dovolím si tvrdit, že by se tolik nestalo, kdyby unie víc ustoupila a souhlasila s dohodou, která by pro Brity byla výhodnější,“ nechápu. Tyto výroky podstatě říkají, abychom se my, Česko, slabší část evropské ekonomiky, uskromnili ve prospěch třetího nejbohatšího státu EU – to je masochismus.
UK mělo v rámci EU úlevy a výjimky, jaké jiný stát neměl, počínaje sníženým příspěvkem do unijního rozpočtu. Přesto UK odchází z EU, protože je přesvědčeno, že mimo EU si dokáže zajistit lepší existenci. První příležitost dokázat to má UK právě v brexitových jednáních – a bohužel pro Brity se ukazuje, že je to velký omyl. Britové se také spoléhají na speciální vztahy s USA, ale jakmile USA zjistí, že UK už nehraje úlohu jejich páky na Evropu, pak se začnou vůči UK chovat cynicky a pragmaticky – jako obvykle. Ještě pár měsíců mají Britové na to, aby se ze své iluze probudili. Nejlepším budíčkem je právě odpovědnost za důsledky svých vlastních činů.
Navíc asymetrický vztah s UK, vychýlený ve prospěch UK, by oslabil soudržnost samotné Evropské unie: pokud by se kvůli nestandardním výjimkám ukázalo, že pro evropský stát existuje lepší alternativa než plné členství v EU, tak by to samozřejmě vedlo k erozi EU. Pokud je toto cíl těch, kdo volají po speciálním zacházení s Británií, pak to začíná dávat smysl. Ostatně toto byla britská taktika pro brexitová jednání, která Britům ale nevyšla: mít dvojstranná speciální ujednání s jednotlivými členskými státy EU, narušující jednotný postoj EU. Britové se snažili jednotu EU poškodit a odpovědí na to má být přenesení důsledků brexitu na EU-27?
Argumenty, kolik toho dala Anglie Evropě, na mě moc nepůsobí. Stejně tak nás obohatila Francie, Španělsko, Itálie, ale také Česko obohatilo UK. Zrovna tak můžeme protiargumentovat, jak nás Anglie zradila v Mnichově 1938. Kvůli hrdinným českým letcům v rámci britského letectva za 2. světové války nám Britové také nic zadarmo nedají. Jsem pro solidaritu a pomoc v případě přírodních katastrof, vyšší moci, válek apod., ale ne v případě předvídatelných důsledků vlastní nezodpovědné politiky.
Izrael je tam, kde je, protože se posledních 70 let staral o Izrael, a Palestina je tam, kde je, protože se posledních 70 let starala o Izrael. Tento polovtip mě napadá, když čtu řádky o tom, že EU je na Spojené království („UK“) při jednáních příliš tvrdá. Unie, což jsme my, ale nedělá nic jiného než UK: hájíme svoje zájmy.
UK se samo rozhodlo EU opustit a na nás je, abychom to respektovali, ne abychom to Británii ulehčovali k vlastní újmě. EU a jejich 27 členských států má zájem na co nejužších vztazích s UK i po brexitu, ale jsou to Britové, kteří to odmítají: ne EU, to oni odmítají např. celní unii, která by zajistila co nejplynulejší obchod zbožím.
Zásadně nelze ale Britům dovolit vybírání třešniček na dortu, získávat práva bez odpovídajících povinností: za asymetrický vstup na vnitřní trh EU se platí, příkladem je norský model. Ale hlavně, Británie je napříště náš konkurent a podle toho se musíme chovat. Proto výroky typu: „Dovolím si tvrdit, že by se tolik nestalo, kdyby unie víc ustoupila a souhlasila s dohodou, která by pro Brity byla výhodnější,“ nechápu. Tyto výroky podstatě říkají, abychom se my, Česko, slabší část evropské ekonomiky, uskromnili ve prospěch třetího nejbohatšího státu EU – to je masochismus.
UK mělo v rámci EU úlevy a výjimky, jaké jiný stát neměl, počínaje sníženým příspěvkem do unijního rozpočtu. Přesto UK odchází z EU, protože je přesvědčeno, že mimo EU si dokáže zajistit lepší existenci. První příležitost dokázat to má UK právě v brexitových jednáních – a bohužel pro Brity se ukazuje, že je to velký omyl. Britové se také spoléhají na speciální vztahy s USA, ale jakmile USA zjistí, že UK už nehraje úlohu jejich páky na Evropu, pak se začnou vůči UK chovat cynicky a pragmaticky – jako obvykle. Ještě pár měsíců mají Britové na to, aby se ze své iluze probudili. Nejlepším budíčkem je právě odpovědnost za důsledky svých vlastních činů.
Navíc asymetrický vztah s UK, vychýlený ve prospěch UK, by oslabil soudržnost samotné Evropské unie: pokud by se kvůli nestandardním výjimkám ukázalo, že pro evropský stát existuje lepší alternativa než plné členství v EU, tak by to samozřejmě vedlo k erozi EU. Pokud je toto cíl těch, kdo volají po speciálním zacházení s Británií, pak to začíná dávat smysl. Ostatně toto byla britská taktika pro brexitová jednání, která Britům ale nevyšla: mít dvojstranná speciální ujednání s jednotlivými členskými státy EU, narušující jednotný postoj EU. Britové se snažili jednotu EU poškodit a odpovědí na to má být přenesení důsledků brexitu na EU-27?
Argumenty, kolik toho dala Anglie Evropě, na mě moc nepůsobí. Stejně tak nás obohatila Francie, Španělsko, Itálie, ale také Česko obohatilo UK. Zrovna tak můžeme protiargumentovat, jak nás Anglie zradila v Mnichově 1938. Kvůli hrdinným českým letcům v rámci britského letectva za 2. světové války nám Britové také nic zadarmo nedají. Jsem pro solidaritu a pomoc v případě přírodních katastrof, vyšší moci, válek apod., ale ne v případě předvídatelných důsledků vlastní nezodpovědné politiky.