Čím je pro mě evropanství
Dost často člověk naráží na slova jako evropanství, proevropský, protievropský, euroskeptický apod., často se směřuje Evropa a EU. Evropanství je dokonce oficiálním kvalifikačním požadavkem na člena Evropské komise, jednoho z orgánů EU. Je tedy na místě ptát se, co to znamená.
Na prvním místě evropanství je pro mě vědomí, že moji osobnost formuje nejen místo, kde žiji, nejen příslušnost k mému států, jeho jazyku a kultuře, ale že jako obyvatel Evropy mám společné rysy a zájmy se všemi ostatními lidmi, kteří na tomto kontinentu žijí. Zatímco my uvnitř Evropy takové rysy a zájmy často zpochybňujeme, každý pouliční prodavač v Jižní Americe vám evropanství vysvětlí ve dvou větách. Přes všechny závažné nedostatky je asi Evropa místem, kde se podařilo nejlépe naplnit ideál křesťanské úcty k jednotlivci. Vezměte si zejména sociální standardy, které jednotlivci nedovolí padnout tak hluboko na dno, jak se vám to může stát například v USA. Vezměte si rozvinuté zdravotní zabezpečení, ale také odlišné kulturní cítění. Evropa je tedy – vedle lokálního patriotismu (fandím své obci a kraji) a vedle českého vlastenectví – součástí mojí identity.
Zadruhé je pro mě evropanství a vlastenectví protikladem k nacionalismu a izolacionismu; evropanství to vylučuje. Jiné země a jejich obyvatelé jsou pro mě partnery, někdy konkurenty, ale nikdy nepřáteli; to ale neznamená nutně souhlasit se všemi režimy, které po Evropě panují. Vlastenectví se v rámci evropanství otevírá k dialogu. Naopak nacionalismus vede k izolaci, k omezování prostoru pro vzájemné poznávání a dialog; to vede ke konfliktům a válkám.
Teprve zatřetí pro mě evropanství znamená identifikaci s projektem evropské integrace, dnes představované Evropskou unií. V mezích dvou předchozích charakteristik je zde prostor pro různou míru identifikace i pragmatismu. Někdo může chtít euro, jiný nikoliv. Někdo může podporovat myšlenku evropské obranné spolupráce, jiný ne. V rámci těchto pragmatických úvah si ale Evropan hlídá, že nemíří k nacionalismu. Ví také, že prožívá sen, kteří snili velikáni od Dante Alighieriho, přes Victora Huga, Jiřího z Pardubic, TGM až k papeži Piu XII.; ví, že díky evropské integraci se u nás máme tak, jako se nikdo před námi neměl, a že 70 let míru v Evropě, míru, který je základem prosperity, není náhoda, ale důsledek nové metody spolupráce mezi státy, která si říká „nadnárodní“ (o tom jinde).
Jistě tato evropská spolupráce potřebuje neustále zlepšovat, reformovat a vracet k původním křesťansko-demokratickým východiskům; realistickou alternativu k tomuto projektu ale nemáme. Proto – ať se to někomu líbí, nebo ne – platí parafráze Palackého: kdybychom Evropskou unii neměli, museli bychom si ji vymyslet.
Na prvním místě evropanství je pro mě vědomí, že moji osobnost formuje nejen místo, kde žiji, nejen příslušnost k mému států, jeho jazyku a kultuře, ale že jako obyvatel Evropy mám společné rysy a zájmy se všemi ostatními lidmi, kteří na tomto kontinentu žijí. Zatímco my uvnitř Evropy takové rysy a zájmy často zpochybňujeme, každý pouliční prodavač v Jižní Americe vám evropanství vysvětlí ve dvou větách. Přes všechny závažné nedostatky je asi Evropa místem, kde se podařilo nejlépe naplnit ideál křesťanské úcty k jednotlivci. Vezměte si zejména sociální standardy, které jednotlivci nedovolí padnout tak hluboko na dno, jak se vám to může stát například v USA. Vezměte si rozvinuté zdravotní zabezpečení, ale také odlišné kulturní cítění. Evropa je tedy – vedle lokálního patriotismu (fandím své obci a kraji) a vedle českého vlastenectví – součástí mojí identity.
Zadruhé je pro mě evropanství a vlastenectví protikladem k nacionalismu a izolacionismu; evropanství to vylučuje. Jiné země a jejich obyvatelé jsou pro mě partnery, někdy konkurenty, ale nikdy nepřáteli; to ale neznamená nutně souhlasit se všemi režimy, které po Evropě panují. Vlastenectví se v rámci evropanství otevírá k dialogu. Naopak nacionalismus vede k izolaci, k omezování prostoru pro vzájemné poznávání a dialog; to vede ke konfliktům a válkám.
Teprve zatřetí pro mě evropanství znamená identifikaci s projektem evropské integrace, dnes představované Evropskou unií. V mezích dvou předchozích charakteristik je zde prostor pro různou míru identifikace i pragmatismu. Někdo může chtít euro, jiný nikoliv. Někdo může podporovat myšlenku evropské obranné spolupráce, jiný ne. V rámci těchto pragmatických úvah si ale Evropan hlídá, že nemíří k nacionalismu. Ví také, že prožívá sen, kteří snili velikáni od Dante Alighieriho, přes Victora Huga, Jiřího z Pardubic, TGM až k papeži Piu XII.; ví, že díky evropské integraci se u nás máme tak, jako se nikdo před námi neměl, a že 70 let míru v Evropě, míru, který je základem prosperity, není náhoda, ale důsledek nové metody spolupráce mezi státy, která si říká „nadnárodní“ (o tom jinde).
Jistě tato evropská spolupráce potřebuje neustále zlepšovat, reformovat a vracet k původním křesťansko-demokratickým východiskům; realistickou alternativu k tomuto projektu ale nemáme. Proto – ať se to někomu líbí, nebo ne – platí parafráze Palackého: kdybychom Evropskou unii neměli, museli bychom si ji vymyslet.