Britové a syndrom opilého korábu
Odmítnutí dohody o vystoupení ukazuje, že demokracie bez vůle k nalezení kompromisu se otřásá v základech. Politikaření – upřednostňování partikulárních stranických zájmů učinilo z hledání britského národního zájmu Popelku současné britské politiky.
Syndrom opilého korábu říká, že „pro toho, kdo neví, kam pluje, není žádný vítr příznivý“. Britský parlament je přesně v takové situaci. Je roztříštěn do řady politických proudů, nejen do dvou, jak by se u jednoduché otázky typu „vystoupit z EU, anebo ne“ mohlo očekávat. Tato roztříštěnost vyplývá z partikulárních stranických zájmů, např. Corbyn a jeho Labouristé chtějí především svrhnout premiérku, což ale nechce většina konzervativců, a to ani po tak dramatické prohře, jako byla ta ve věci dohody o vystoupení. Říká se, že každopádně není, kdo by premiérku nahradil, nicméně tento argument po katastrofické prohře v parlamentu se zdá mimo realitu. Jenže ta realita je i paradoxní v tom, že se vší pravděpodobností i takto oslabená premiérka ustojí hlasování o nedůvěře. Národní zájem se stal Popelkou současné britské politiky. Tato roztříštěnost pak vede k tomu, že je snadné najít většinu pro zablokování jakéhokoliv řešení, ale je nemožné najít většinu pro řešení pozitivní.
Parlament přitom odmítl dohodu, jejíž základní parametry zohlednily britské červené nepřekročitelné linie, stejně jako linie a zájmy EU včetně zájmů českých. Nevím, co jiného Britové očekávali, ale realistické to v žádném případě nebylo.
Vzpomeňme i na jeden z argumentů pro brexit, že Británie bude sama lépe vyjednávat svoje mezinárodní smlouvy. Tak teď měla první příležitost a má první zkušenost, že tomu tak není.
Evropské unii lze doporučit, aby s respektem sledovala, k jakému výsledku povedou britské demokratické procesy, a nevměšovala se. Pokud bude třeba procesní velkorysosti, např. ve věci prodloužení dvouleté lhůty podle čl. 50 Smlouvy EU, tj. odsunutí odchodu za 29. březen 2019, přimlouval bych se, aby EU vyšla Británii maximálně vstříc. Zkomplikuje to sice situaci (např. budou v Británii volby do EP na konci května?), ale pokud britská demokracie potřebuje více času, aby se dobrala pozitivního výsledku, je třeba jí ho poskytnout.
Každopádně ti, kdo se shlédli v Británii jako kolébce demokracie, jsou zděšeni a čekají, kolik toho britská demokracie unese. Hlavní heslo brexitýrů bylo „Take Back Control“. Jestli takto se vykonává kontrola v UK, pak lze odvětit jediné: „God Save the Queen“ – Bůh ochraňuj královnu.
Syndrom opilého korábu říká, že „pro toho, kdo neví, kam pluje, není žádný vítr příznivý“. Britský parlament je přesně v takové situaci. Je roztříštěn do řady politických proudů, nejen do dvou, jak by se u jednoduché otázky typu „vystoupit z EU, anebo ne“ mohlo očekávat. Tato roztříštěnost vyplývá z partikulárních stranických zájmů, např. Corbyn a jeho Labouristé chtějí především svrhnout premiérku, což ale nechce většina konzervativců, a to ani po tak dramatické prohře, jako byla ta ve věci dohody o vystoupení. Říká se, že každopádně není, kdo by premiérku nahradil, nicméně tento argument po katastrofické prohře v parlamentu se zdá mimo realitu. Jenže ta realita je i paradoxní v tom, že se vší pravděpodobností i takto oslabená premiérka ustojí hlasování o nedůvěře. Národní zájem se stal Popelkou současné britské politiky. Tato roztříštěnost pak vede k tomu, že je snadné najít většinu pro zablokování jakéhokoliv řešení, ale je nemožné najít většinu pro řešení pozitivní.
Parlament přitom odmítl dohodu, jejíž základní parametry zohlednily britské červené nepřekročitelné linie, stejně jako linie a zájmy EU včetně zájmů českých. Nevím, co jiného Britové očekávali, ale realistické to v žádném případě nebylo.
Vzpomeňme i na jeden z argumentů pro brexit, že Británie bude sama lépe vyjednávat svoje mezinárodní smlouvy. Tak teď měla první příležitost a má první zkušenost, že tomu tak není.
Evropské unii lze doporučit, aby s respektem sledovala, k jakému výsledku povedou britské demokratické procesy, a nevměšovala se. Pokud bude třeba procesní velkorysosti, např. ve věci prodloužení dvouleté lhůty podle čl. 50 Smlouvy EU, tj. odsunutí odchodu za 29. březen 2019, přimlouval bych se, aby EU vyšla Británii maximálně vstříc. Zkomplikuje to sice situaci (např. budou v Británii volby do EP na konci května?), ale pokud britská demokracie potřebuje více času, aby se dobrala pozitivního výsledku, je třeba jí ho poskytnout.
Každopádně ti, kdo se shlédli v Británii jako kolébce demokracie, jsou zděšeni a čekají, kolik toho britská demokracie unese. Hlavní heslo brexitýrů bylo „Take Back Control“. Jestli takto se vykonává kontrola v UK, pak lze odvětit jediné: „God Save the Queen“ – Bůh ochraňuj královnu.