Republika znamená věc společná. Ale dva zloduši se nám ji snaží ukradnout, aby byla jejich, ne naše společná. Porušují totiž ústavu, což je společenská smlouva o tom, jak budeme spravovat věci veřejné.

Zatímco dříve bylo možno diskutovat, zda Zeman odkládáním jmenování nového ministra kultury porušuje ústavu, protože ta pro jmenování neobsahuje žádnou lhůtu, nyní – poté, co oznámil, že nového ministra řádně navrženého premiérem nejmenuje – je zcela jasně za hranou ústavnosti. Čl. 68/2 ústavy je jednoznačný: „Předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů.“ Prezident nemá možnost ani posuzovat vhodnost kandidáta, ani jmenování odmítnout – nejsme prezidentská republika. Existují ostatně videozáznamy, kdy někdejší premiér Zeman toto tehdejšímu prezidentovi připomíná.

Jistě to souvisí i s přímou volbou prezidenta. Touto volbou získaný silný mandát neodpovídá relativně slabým pravomocem, které prezident z ústavy má – pokud tedy ústavu zrovna dodržuje. Silný politický mandát tedy vede prezidenta k tomu, aby napínal ústavu až na hranu či nyní dokonce za hranu. Petr Pithart při debatě o zákonu o přímé volbě prezidenta varoval, že jde o semtex kladený do základů státnosti, ale nikdo mu nenaslouchal. Nyní se ukazuje, jak moc měl pravdu. Logicky náprava současného stavu zahrnuje i odstranění přímé volby prezidenta. Odstranit ji je třeba ne kvůli Zemanovi, ale protože svojí podstatou je to ústavní semtex. Zrušení přímé volby sice nezaručuje lepší prezidenty (parlamentem byl zvolen Klaus), ale neumožňuje prezidentovi argumentovat vysokou politickou legitimitou za účelem porušování ústavy.

Premiér, namísto obhajoby své vlády včetně koaličních spojenců, teď prohlásil, že Šmardu ve vládě nechce. Tím spáchal následující:
(1) popřel sám sebe – již dříve příslušný návrh prezidentovi podal;
(2) porušil koaliční smlouvy, aby prezidentovi umožnil porušovat ústavu: dobrovolně zastínil svojí změnou názoru to, že na Hradě leží návrh na Šmardovo jmenování, jemuž měl prezident už dávno vyhovět;
(3) dává přednost své osobní záležitosti před zájmy státu a dodržování ústavy: nesmí si rozzlobit prezidenta, aby případně dostal milost ve své trestní kauze. Bude-li obžalován, chce, aby prezident využil čl. 63 ústavu, podle něhož prezident mj. „nařizuje, aby se trestní řízení nezahajovalo, a bylo-li zahájeno, aby se v něm nepokračovalo“. Jistě, prezident už tak mohl v Babišově případu učinit, ale proč by to dělal, když ho takto může vydírat a vodit jako poslušnou loutku.
(4) Babiš tím, že dává přednost svojí osobní záležitosti před zájmem veřejným, také porušuje slib člena vlády: "Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony a uvádět je v život. Slibuji na svou čest, že budu zastávat svůj úřad svědomitě a nezneužiji svého postavení."

Toto smutné politické divadlo, které vposledku umožňují nezodpovědní voliči ANO a voliči Zemanovi, ale není ústavní krize, protože existují nástroje, jak situaci řešit: jednak aktéři mohou změnit názor, ale hlavně je tu ústavní žaloba. Ta prošla senátem, nyní je na poslanecké sněmovně, aby hlasováním o ní prokázala svoji úctu ústavě, anebo nás ústavní krizi přiblížila. Je smutné, že návrh té ústavní žaloby vůbec musel vzniknout, ale nepoužít ho by bylo velmi závažné. Ale upřímně: i když jsem optimista, při současném právním bezvědomí mezi poslanci v to moc nevěřím.