Prezident Zeman se počtvrté rozhodl neslavit 17. listopad v Praze, ale odejel otevírat Český dům v Bratislavě. I v tom je hodně silné sdělení.

Rozhodnutím neúčastnit se oslav 17. listopadu, ale účastnit se oslav 28. října prezident Zeman nepřímo říká, že důležitější je sama existence státu, bez ohledu na to, zda je demokratický a svobodný, anebo ne. Prezident slaví formu (státní uspořádání společnosti), ale obsah (demokracie, svoboda) mu za oslavu nestojí. My se dnes netěšíme svobodě a demokracii získané v r. 1918, ale té z r. 1989!

Obdobně to cítí komunisti. Jaký div, že dnešní vláda existuje jen díky podpoře komunistů. Skvělá situace k 30. výročí osvobození od komunismu.

Říká se, že receptem na štěstí je vděčnost. Jeho opakem je nevděk; ten ale má i jiné méně hodnotící jméno: samozřejmost. Za těch třicet let svobody bychom měli děkovat a ne pokládat je za samozřejmost, i když ne vše se podařilo. Ale důležité je to nevzdat a nechat z vděčnosti vyrůst občanskou angažovanost. Jak napsal Johann Wolfgang Goethe: kdo spí v demokracii, probudí se v totalitě.

Zač bychom měli být vděčni zejména? Za to, že díky Listopadu už nemusí volit mezi svobodou a vlastí – mezi důstojným prožitím života v cizině a nesvobodným a nedůstojným životem doma. Kvůli komunistům od nás odešlo přes 400.000 lidí. Někteří kvůli politickému pronásledování – z těch se stali uprchlíci, azylanti. Většinou ale kvůli lepšímu životu – to byli ekonomičtí migranti. Nepřipomíná vám to něco? (Vzpomínám také, jak po otevření hranic a získání bezvízového styku se v německých a rakouských obchodech objevovaly nápisy v češtině, aby tam naši lidé nekradli. Mohli z nás snadno udělat šmahem kriminálníky. Ale nikdo ze Západu to nepoužil jako argument proti znovuzavedení víz, nezapojení do západních struktur apod.)

Každopádně: díky, 17. listopade, že se nemusíme rozhodovat mezi Českem a svobodou! Ale že tento stav vytrvá navěky, aniž bychom museli hnout prstem, to je šeredný omyl. Vždy se najde v našich vlastních řadách někdo, kdo chce rozhodovat za nás.