Dnešním hlasováním v Senátu se blíží česká dvouaktovka o institucionální reformě EU (Ústavní smlouva – Lisabonská smlouva) ke katarzi prezidentského podpisu. V prvním jednání jsme si nezahráli, „statečně“ jsme si počkali za bukem, zatímco ostatní státy aktivně řekly své slovo, byť v případě Francie a Nizozemí šlo o slovo „ne“. Ve druhém dějství jsme si zato zahráli více než zdrávo.

Zúčastnili jste se někdy schůze, kde šlo o peníze a které se zúčastnilo více než dvacet lidí? Pak víte, že vyhovět nelze všem, jednomyslnost je možná jen vzácně, paralýza jednání je častější. Proti ochromení evropského projektu se postavily členské státy větší ochotou ke kompromisu, dosahovanou způsobem popsaným v Lisabonské smlouvě. Chvílemi to přitom vypadá, jakoby jen Česko mělo národní zájmy, zatímco některé velké státy se snaží ostatní členy EU novodobě kolonizovat a menší státy jim slepě a naivně sedají na lep. K tomu mám dvě poznámky.

Zaprvé, jestli České republice něco chybí, tak je to jasně definovaný národní zájem. Naše vnitřní politika je spíše tragédií o dílčích zájmech malých vůdců, tvrdě prosazovaných bez ohledu na prospěch celku. To nemusím rozvádět, o tom se můžeme přesvědčit takřka všude, stačí rozklíčovat kauzu třicetikorunového poplatku, v níž vůbec nešlo o sociální ohleduplnost, ale o politickou opozici za každou cenu. Takže řeči o českém národním zájmu jsou namnoze plané nabubřelé žvanění.

Druhá poznámka je stejně vážná. To, co vypadá jako stádový efekt relativně hladkého přijetí Lisabonské smlouvy ve starších členských stádech, je pochopení, že v EU dochází ke sdílení části vlastní suverenity výměnou za podíl na suverenitě větší, na suverenitě, jež dlouhodobě zajistila Evropě mír a prosperitu. Nezapomeňme, že vlastním zdrojem evropské integrace je utrpení Evropanů za II. světové války. Jen toto utrpení pozvedlo poválečné politické elity nad národní zájmy a ukázalo se, že toto povznesení se vyplatilo všem. Se vzdalováním se bolestné válečné zkušenosti vyhřezává opět v Evropě krátkozraký nacionalismus. Naštěstí ale již se zkušeností, že nadnárodní integrace se vyplácí.

Kdyby nešlo o vážné téma, smál bych se těm, kdo viděli rudě, když v Ústavní smlouvě narazili na ustanovení o symbolech EU: považují je za krok směrem k federalismu a považují jejich absenci v Lisabonské smlouvě za velké vítězství. Symboly se totiž budou používat dál, ať už ve smluvním základu zakotveny budou, či nikoliv. Všimněte si ale, že titíž antifederalisté ale nezvedají hlas proti zavedení eura. Přitom společná měna (a posilovaná společná zahraniční a bezpečnostní politika) je daleko příznačnější znak federace než vlajka a hymna. Přijetí eura jsme však ochotně akceptovali jako podmínku přistoupení k EU.

Až toto drama skončí, všichni si asi oddychnou: vždyť jde jen o institucionální reformu, která dlouhé roky brala sílu k řešení skutečných věcných problémů. Vždyť je tu hospodářská krize, energeticko-bezpečnostní problémy, terorismus a výbušný Blízký východ, klimatické změny, zemědělská politika, imigrace do EU, nárůst extrémismu a rasismu, abych nemluvil o strategickém problému světa: nedostatku vody. K řešení těchto problémů, jež jsou i našimi vlastními problémy, potřebujeme silnou EU, jinak v globálním světě jako Česko nemáme šanci obstát.