Něco se děje. Byli jsme totiž, milí blogaři, před čtyřmi dny svědky nebývalého jevu: vědci vyšli do ulic, aby nás upozornili na to, že bašta českého tzv. základního výzkumu – Akademie věd ČR - má být rozpočtovou cestou uvedena do kómatu. Než pokročíme dál, je třeba vědět, co je to základní výzkum a čím se liší od výzkumu aplikovaného.

Vědci v základním výzkumu jsou od toho, aby objevili něco, co ještě neznáme. Prof. Wichterle vykoumal kontaktní čočky, Prof. Holý lék proti AIDS. Takový vědec zná cíl, tuší cesty a hledá inspiraci. Pokud se objev dá předvídat/naplánovat, není to objev.

Proto je protismyslné plánovat a hodnotit základní výzkum měřítky ekonomických výstupů. V rámci ČR se základním výzkumem zabývá především Akademie věd ČR, které je pro tento účel strukturována. Vysoké školy, případně rezortní ústavy jsou strukturovány k jiným účelům – především vzdělávacím. Podniky si platí aplikovaný výzkum – použití známého pro jejich potřeby.

Z toho vyplývá, že základní výzkum, bez něhož se staneme něčím jako montovnou Evropy, nelze hodnotit podle administrativně snadno uchopitelných kritérií, např. množství publikací vycházejících z jednotlivých ústavů, protože množství popsaného papíru nic neříká o kvalitě výzkumu a jeho výsledcích; přesně to ale navrhuje vládní Rada pro vědu a výzkum. Celá věc má více rafinovanějších poloh, jež nelze vysvětlit na několika řádcích tohoto blogu, pokusil se o to Petr Pithart v článku, jenž vyšel v pátek 24.7.09 v Hospodářských novinách. Slyšíme i další argumenty, jež mají vést k zániku Akademie věd ČR: zájem kohosi o její nemovitosti, zejména o budovu na Národní třídě. Potvrdit to ale nebude lehké.

Když už něco vyhnalo do ulic vědce, jinak tiše pracující v jednotlivých ústavech, pak už to musí mít zásadní význam. Vyšli do ulic velmi hezky – humorným happeningem Vražda české vědy. Držím Akademii věd v tomto nerovném boji palce, a to ze tří důvodů. Jsem přesvědčen o správnosti odloučení základního výzkumu od univerzit, protože ty jsou hodnoceny podle jiných – vzdělávacích – kritérií. Vím to, na jedné vysoké škole učím. Také se mi líbí, když se společnost nechová jako stádo; myslím, že u akademických vědců odpůrci Akademie právě s tímto nepočítali. A konečně se mi líbí, když protest má příjemnou a kultivovanou formu, která neobtěžuje, ale potěší.

Pokud se naučíme využívat svobody shromažďování takto hezky a v takto závažných případech (ne pro každou rozmazlenou hloupost jako ve Francii), tak jsme učinili dobrý krok vpřed ke skutečné občanské společnosti.