V neděli večer zazněly na festivalu Svatováclavské slavnosti gruzínské pravoslavné a lidové zpěvy v podání mužského vokálního souboru Lashari Ensemble. Krásné zdravé hlasy plnily kostel sv. Šimona a Judy v Praze od jemných meditací až málem k vibracím oken. Neuvěřitelné, staletími cizelované přírodní harmonie a disharmonie unášely posluchače duchovně a živočišně zároveň. Hrdost, důvěra, ale i smutek se každému z přítomných zapisovaly do srdce s intenzitou, jakou na běžném koncertě je těžko zažít.

Šlo přitom o zážitek, o hudební vnoření do duše národa, který prožívá velmi těžké časy: před více než rokem byl napaden sousedním Goliášem, jenž mu zabral dvě části území. I když o gruzínských pohlavárech netřeba smýšlet v rukavičkách, osud tohoto národa je nám blízký, protože téhož Goliáše jsme měli na nezvané návštěvě přes dvacet let i u nás. Bylo proto dojemné, když jedním z mnoha přídavků byla i gruzínská hymna, kterou soubor zpíval s pravicí na srdci, při níž se publikum postavilo a po níž v sále dokonce zavlála i gruzínská vlajka.

Tak mě napadlo, že až u nás bude každý zpívat hymnu jako o život s rukou na srdci, to znamená: až bude u nás opět něco znamenat slovo vlastenectví, tak už budeme mít mnohý z problémů, na něž dnes umíme jen nadávat, dobře vyřešen ke spokojenosti slušných lidí.