… a radost z toho nemá, milí čtenáři, patrně nikdo, včetně něho samotného. Politikům se patrně prodlužuje o měsíc očistec volební kampaně a musejí vyřešit, jak zaplatit další billboardy a plakáty. Právníkům přibylo několik lekcí z ústavního práva.

Je jisté, že občany zajímá urychlené řešení ekonomické krize a s ní spojené nezaměstnanosti a ne lepení děr v Ústavě, jež oddaluje potřebné volby a na nich závislé přijetí rozpočtu a s ním související stabilitu. Na tom má ostatně zájem i Ústavní soud, vždyť i on sám představuje rozpočtovou položku. Ale není spravedlivé dávat vinu za toto zdržení ani Ústavnímu soudu, ani poslanci Melčákovi: na vině jsou ti, kdo tento ústavní zmetek přijali. Kdyby ho nepřijali, tak se jím nemusel Ústavní soud vůbec zabývat. Přirovnáním: když auto nabourá do sloupu, nemůže za to zpravidla ani sloup (Ústava), ani auto (ústavní zákon), ani dopravní policie (Ústavní soud), ale řidič (autoři ústavního zákona).

Podstatou rozhodnutí je zjištění, že ústavní zákon č. 195/2009 Sb. vlastně ani ústavním zákonem není. Podle Ústavního soudu tento zákon totiž ze tří podmínek (schválení ústavní většinou v obou komorách parlamentu, doplnění či změna Ústavy, neporušení základních principů demokratického a právního státu) splňoval jen podmínku první. Ústavu nijak nedoplňoval ani neměnil, ale obcházel ji a nadto byl retroaktivní, lidsky řečeno: působil zpětně, a tak vlastně protiprávně měnil pravidla voleb „během hry“.

Jako vedlejší produkt tohoto rozhodnutí s jistotou víme, že uprostřed Ústavy máme jakési nadřazené materiální ohnisko – jádro Ústavy, tj. základy, na nichž stojí stát, a že do tohoto ohniska spadají i základy volebního práva. Zda je tím míněn i nárok na plné čtyřleté využití mandátu páně Melčáka, ale jasně nevíme.

Druhým vyřešeným problémem je otázka, zda má Ústavní soud vůbec právo rušit ústavní zákon. Toto právo pro sebe Ústavní soud dovodil ze své obecné úlohy strážce ústavnosti podle čl. 83 Ústavy, i když výslovně mu Ústava toto právo nedává. Upřímně řečeno, představa, že je u nás např. možno ústavní většinou obcházet Ústavu (absurdní příklad: např. zavést otroctví), aniž by se k tomu mohl Ústavní soud vyjádřit, mi připadá daleko horší než to, že tuto svou pravomoc musel Ústavní soud dovozovat ze své obecné úlohy strážce ústavnosti.

Ať už se nám rozhodnutí ústavní soudu líbí či nikoliv, k jedné věci si můžeme gratulovat: je zde instituce chránící naše práva, která nejedná na zakázku (na rozdíl např. od některých agentur odhadujících volební preference či některých státních zástupců) a která nepodlehla politickému či mediálnímu nátlaku. Můžeme s ní nesouhlasit a kultivovaně to i vyjadřovat, ale respektujme ji, jinak pracujeme pro anarchismus.