27.10.09 rozhodovaly dva významné soudy ve věcech důležitých pro Českou republiku.

Ten evropský v Lucemburku rozhodl, že bílé je bílé a že ani Rakušané nemají právo nazývat to černým. Evropský soudní dvůr potvrdil, že má-li Temelín povolení českých úřadů, jež odpovídají předpisům Evropského společenství atomové energie (člověk by málem zapomněl, že ESAE-Euratom ještě existuje a že jsme jeho členy), tak se rakouské úřady nesmějí tvářit, jakoby tato elektrárna fungovala jako černá stavba. České povolení má tedy v této věci i na území našich jižních sousedů stejnou váhu jako jejich vlastní. Lucemburský soud se nenechal zatáhnout do vnitrorakouských politických hrátek a rozhodl ne podle politiky, ale podle práva.

Zato brněnský Ústavní soud ve věci Lisabonské smlouvy nerozhodl, ale také proto, že se nenechal zatáhnout do politiky. Senátorští stěžovatelé obstrukčně předložili přímo v jednací síni nové dokumenty, na což Ústavní soud reagoval odročením: dal si týden na prostudování. I když se bez jeho rozhodnutí bude muset Evropská unie a hlavně česká delegace obejít i při nadcházejícím jednání Evropské rady, jednal správně.
Když dva dělají totéž, nemusí to být totéž: pro Jiřího Paroubka je obstrukcí to, že se Ústavní soud nenechal zatáhnout do politiky, že nerozhodl, i když dostal nové dokumenty k posouzení, že nejednal tak, jak si politici (tedy někteří) přejí.

V tom snad je právě naděje tohoto státu: jsou tu ještě instituce, které nepracují na politickou objednávku; u zbytku českého justičního systému (a už i u jeho právně-vzdělávacího předpolí) si po mnoha různých kauzách tím zcela jisti být nemůžeme.