Již jsem si natolik osvojil informaci, že naše společnost je nejateističtější na světě, že záporné znaménko u čehokoliv náboženského považuji za samozřejmost a nic v tomto ohledu neočekávám. Proto jsem byl trojnásob překvapen novým nastudováním Her o Marii od Bohuslava Martinů v pražském Národním divadle.

Uvedení této opery mě kladně zaskočilo tím, že vůbec máme v české moderní hudební literatuře něco tak skvostného, ale provozně náročného zároveň (moje neznalost), že se na tento projekt vůbec našly peníze a hlavně že výsledkem byl opravdu vertikální zážitek. Jistě, jde o součást martinovského projektu u dvouletých oslav skladatelových nedožitých jubileí (1890-1959), ale i tak: dát dohromady představení, zahrnující vedle mnoha operních sólistů dva smíšené sbory, dětský sbor, balet, herce, symfonický orchestr s klavírem a varhanami, to je počin sám o sobě.

Samostatnou větu chci věnovat scéně, ne proto, že jejím autorem je Pavel Svoboda (a nejsem to bohužel já), ale že její poslední obraz zastínil ve mně mnohé ze tří předchozích hodin krásné hudby, tance a herectví – a že bylo co zastiňovat; neprozradím, oč jde, běžte se podívat sami na některou z mála repríz, jež Prahu ještě čeká. Ale řeknu jen tolik: skvělá partitura a sólové výkony v kombinaci s expresivní moderní choreografií a dirigentským mistrovstvím Jiřího Bělohlávka byly přetaveny v opravdový duchovní zážitek, jaký bych v hlavním divadle nejateističtějšího státu na světě neočekával.

Možná v hloubi našich českých duší na tom nejsme tak špatně, jak to na povrchu vypadá. Toto představení mi opět ukázalo, jaká malá může být vzdálenost mezi opravdovou krásou a duchovnem. Takže doporučuji všem: nenechte si to ujít.