V čtvrtek 19.11.2009 rozhodli šéfové vlád členských států – tzv. Evropská rada o obsazení dvou vrcholných funkcí EU na 2,5 roku. Předsedou Evropské rady bude belgický premiér Herman Van Rompuy a Catherine Ashtonová bude vysokou představitelkou pro zahraniční věci a bezpečnostní věci EU. Tyto poněkud nepřehledné názvy funkcí jistě povedou v běžné řeči k názvům navrhovaných zamítnutou Ústavní smlouvou: prezident EU a ministryně zahraničí EU.

Jako Čecha mě může těšit, že členové vlády – dle slov premiéra Fischera - mají k oběma osobnostem kladný vztah. Jako křesťanský demokrat jsem rád, že Herman Van Rompuy patří k Evropské lidové straně. Jako Evropan se ale cítím spíše zklamán.

Hlavním zdrojem mého zklamání je to, že sami šéfové členských států si nepřejí jednotnou silnou EU, představovanou silnými osobnostmi. Ptám se pak, proč vůbec ty funkce zřizovali. Zatímco obě funkce byly v Lisabonské smlouvě vytvořeny k tomu, aby EU více mluvila jedním hlasem, jejich obsazení neznámými lidmi povede jen těžko k tomu, aby prezident EU či její ministryně zahraničí měli vrch nad prezidentem Sarkozym či kancléřkou Merkelovou. Neumím si představit, že v důležitých věcech např. Putin bude volat napřed prezidenta EU a teprve potom do Paříže či Berlína. To znamená, že jen došlo k posílení pozice největších států, které už nezastiňuje rotující předsednictví .

Co to může znamenat? Vedle již popsaného posílení pozice největších členských států to podle mého názoru povede paradoxně k oslabení EU: situace před Lisabonskou smlouvou, kdy vedle šéfů velkých států bylo třeba volat především předsednického premiéra, skončila. Teď je třeba volat hlavně šéfům velkých států. Dále je to vítězství zemí jako Rusko: to nepotřebuje silnou jednotnou EU, chce jednat s jednotlivými spřátelenými státy, které považuje za partnery, jednotná EU se mu nehodí do krámu.

Tak mě napadá, že by bylo pěkné, kdybychom při další změně pravidel EU navrhli, aby prezident EU byl spolu s Evropským parlamentem volen přímo občany EU: pak bych cítil EU ještě více jako svoji a ne jako rukojmí Sarkozyho a Merkelové.

Ale je tu naděje: zrovna dnes je to 10 let od předčasné smrti Josefa Luxe, jenž se ze zemědělského inženýra vypracoval v uznávaného státníka, po němž dokonce bude pojmenována nová jednací síň Evropské lidové strany v Bruselu. Stejně tak, byl-li dosavadní belgický premiér schopen ukočírovat rozhádané Vallony a Vlámy, má asi předpoklady minimálně k tomu, aby příjemně překvapil. Přejme si to.