Když se řekne advent, napadají mě dvě věci: rozdíl mezi zážitkem a prožitkem a přísloví „co nic nestojí, za nic nestojí.“ Co mají tyto dvě věci společného?

Nevím jak vy, milí čtenáři, ale já žiji strašně rychle. Mám spoustu zážitků, nemám ale čas je vstřebat. Proto se mi tyto zážitky nepromění v prožitky a často se vypaří, aniž bych se z nich stačil radovat. Ano, nemám čas se radovat. Daleko raději bych měl méně zážitků, jež bych ale měl čas prožít tak, aby ve mně zůstaly. Jen kdyby to šlo, trochu zpomalit.

Bohužel nemám děti, ale dokážu si představit, že čekání na děťátko (když tedy zrovna budoucí mamince není špatně) je krásná doba očekávání a plánů. Sice těch devět měsíců rodiče něco stojí, ale i výsledek v podobě děťátka stojí za to. Představte si ale, že by to fungovalo tak, že jednoho dne se rodiče rozhodnou, že budou mít dítě, a druhý den by ho měli – to je dost brutální, zvrácená a okrádající představa, ne? Jakoby kus života chyběl.

Toto asi platí o čemkoliv, co nás nic nestojí, nač se nepřipravujeme. Zážitek, který očekáváme a na nějž se nepřipravujeme, se jen těžko promění v prožitek, a to k naší vlastní škodě.

Aby se nám toto nestávalo s Vánoci, vymysleli naši předkové dobu přípravy - advent. To slovo latinsky znamená příchod – čí asi? Pravoslavní křesťané často drží přísný půst, nejedí po oněch čtyřicet adventních dnů nejen maso, ale ani mléčné výrobky či vejce. Je to tvrdá zkouška sebeovládání, ale dokážu si představit, jak jim potom štědrovečerní večeře šmakuje. Odepření několika jídelních zážitků se proměňuje v prožitek. My na Západě, co se na Štědrý den pokusíme vidět zlaté prasátko, jsme v tomto ohledu pěkní břídilové.

A tak: nenechme se okrást o nejkrásnější svátky - Vánoce tím, že se na ně nepřipravíme. Nenechme si ukrást prožitek kvůli zážitkům. Prostě dělejme programově o letošním adventu něco jinak. K tomuto přání vám posílám písničku, kterou jsme před časem napsali se švagrovou Janou.