Od bruselské vrcholné schůzky představitelů EU uplynulo jen pár dní, ale v médiích se to jen hemží hodnoceními, jak vlastními, tak i samotných účastníků. Vypadá to, že vše nakonec dobře dopadlo, protože se prakticky všichni účastníci summitu, přímo či nepřímo, prohlásili za vítěze (naši rozhodně nezůstali v tomto úsilí pozadu), strůjce úspěchu, nebo alespoň ty, co dosáhli svého. To samo o sobě ukazuje na několik skutečností, a to nejen pozitivních. Pozitivní je, že jsou všichni, ať již opravdu, nebo jen naoko, spokojeni a že by tudíž dosažený konsensus mohl být dobrým východiskem pro další jednání a následnou rychlou ratifikaci smlouvy. Končí tak dvouleté období nejistoty ohledně vývoje smluvní základny EU a jejího přizpůsobení rozšiřující se Unii v měnícím se světě ( tedy nejistoty, která byla bagatelizována snad jen v ČR). Za méně pozitivní lze naopak považovat, že obsah mandátu a budoucí smlouvy je některými politiky natolik zpolitizován a dokonce zideologizován, že v jejich konání převládají partikulární, někdy až osobní zájmy, nebo reflexe, jak že to vyzní na vnitropolitické scéně. Mezi ně patří i řada českých politiků. Přetrvává povrchnost, zaměření na mnohdy zástupné problémy a otázky a vnitropolitické šarvátky. Summit a jeho výsledky slouží jako dobrý nástroj politického boje, jakož i odrazový můstek pro sebeprofilaci. V tomto směru se ho někteří snaží dokonce v jistém slova smyslu ukořistit. Proto nedostáváme ani tak komplexní obrázek o výsledcích summitu, jako o tom, jak kdo a v čem zvítězil. Možná má tedy pro jednou smysl se podívat na fakta.

Země EU na svém summitu dohodly mandát pro mezivládní konferenci, která by během několika měsíců měla připravit k podpisu novou unijní smlouvu (tzv. reformní). Ta nahradí ústavní smlouvu, která nevstoupila v platnost, protože byla odmítnuta ve dvou z 20 zemí, které o ní hlasovaly v referendech. Oč v mandátu a nové smlouvě tedy půjde? Jak se liší od ústavní smlouvy?

Obecně řečeno, dojde k začlenění obsahu ústavní smlouvy, ovšem nikoli její formy, do nyní platných evropských smluv. Zastánci silné a lépe fungující Evropy v zásadě uspěli s uhájením věcných změn, které měla ústava přinést. V tom má český prezident V. Klaus pravdu a s ohledem na jeho vztah k evropské integraci se nelze divit, že to nese s nelibostí. Ti, kteří měli s ústavou problémy, dosáhli především změny formy. Počínaje tím, že EU nebude mít pouze jednu přehlednou smlouvu zahrnující i ustanovení smluv současných, ale nadále Smlouvu o EU a Smlouvu zakládající ES (do budoucna přejmenovanou na Smlouvu o fungování Unie), přičemž reformní smlouva bude některá jejich ustanovení nahrazovat (nemyslím si, že by to většině lidí mělo dělat problém, na nepřehlednost jsou zvyklí z našeho právního řádu).

S mandátem nové smlouvy tedy s jednou velkou výjimkou vyjadřují spokojenost čeští euroskeptici (omlouvám se za toto klišé, ale používám ho proto, že se již vžilo a že jasně rozlišuje, kdo se tím má na mysli), kteří ústavní smlouvu dlouho absolutně odmítali a jednání o ní obstruovali. Naskýtá se tak příležitost porovnat mandát pro novou smlouvu a text ústavní smlouvy a identifikovat co euroskeptikům na ústavní smlouvě tak vadilo (vedle již zmíněného zjednodušení evropské smluvní základny do jedné smlouvy), jaké měli obavy a co bylo potřeba k jejich rozptýlení. V EU by se mělo komfortně cítit co nejvíce lidí, a proto se tato zkušenost může hodit do budoucna.

Za největší změny lze považovat následující:
- nová smlouva se nebude jmenovat ústavní,
- nová smlouva nenazývá evropskou legislativu zákony a rámcovými zákony, ale nadále nařízeními, směrnicemi a rozhodnutími,
- nová smlouva nenazývá funkci vnějšího představitele EU názvem „ministr zahraničních věcí“, ale „vysoký představitel pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku“,
- nová smlouva nezmiňuje existující unijní vlajku a hymnu,
- nová smlouva výslovně neuvádí, že právo EU v oblasti její působnosti je nadřazené právu národnímu, ale v prohlášení mezivládní konference připomene s odkazem na precedenční právo, že tomu tak je,
- nová smlouva výslovně uvede skutečnost, že Unie jedná „výhradně“ v rámci kompetencí, které ji svěřily členské státy,
- v nové smlouvě nebude obsažen text Listiny základních práv a svobod, její právně závazný charakter však bude zajištěn odkazem na Listinu,
- prohlášení mezivládní konference výslovně uvede skutečnost, že pravomoci nesvěřené Unii ve smlouvách zůstávají členským státům,
- nová smlouva prodlouží ze 6 na 8 měsíců lhůtu, během níž mohou národní parlamenty zkoumat návrhy evropské legislativy; pokud návrh zpochybní alespoň polovina národních parlamentů, Evropská komise návrh znovu posoudí a pokud si za ním stojí, zdůvodní, že návrh odpovídá principu subsidiarity; zda je tomu tak, rozhodne Rada EU (členské státy) hlasováním,
- nová smlouva oddálí používání hlasovacího systému v Radě EU předpokládaného ústavní smlouvou,
- nová smlouva vypouští z cílů Unie „svobodnou a rovnou hospodářskou soutěž“, ale toto ustanovení by mělo být přesunuto do části týkající se vnitřního trhu,
- nová smlouva přinese některé výjimky v oblasti soudní spolupráce a v souvislosti s Listinou základních práv a svobod Velké Británii,
- nová smlouva u běžného postupu změn smluv (nikoli u tzv. zjednodušeného) bude výslovně uvádět skutečnost, že smlouvy mohou být měněny, aby „zvýšily či snížily“ kompetence svěřené Unii („vlajková loď“ české vlády).

Každý čtenář si může udělat sám názor na povahu a význam těchto změn. Prezident V. Klaus již vyjádřil obavy, že změna oproti ústavní smlouvě je jen kosmetická. Liší se tak od ostatních českých euroskeptiků, kterým, jak se zdá, podobně jako zastáncům evropské federace (za kterého se osobně nepovažuji a se kterými v řadě věcí nesouhlasím) jde především o symboly a „vnější nátěr“. Oba okrajové proudy se tak liší od hlavního, kterému jde o to, aby EU co nejlépe fungovala. Oba proudy také nepochopily, že občanům nejde ani o federaci, ale ani o jim většinou nic neříkající symboly, nýbrž o reálnou politiku a především to, co jim může Unie přinést v jejich každodenním životě.

Ať tak či onak, je dobře, že i čeští euroskeptici se ve své většině v nové smlouvě vidí. Česká vláda prošla k podpoře reformní smlouvy vzniklé ze smlouvy ústavní dlouhou a trnitou cestu. A zaslouží si ocenění za postoj, k němuž se nakonec dopracovala. To myslím zcela úpřímně a v dobrém (od dosavadní politiky nepromyšlených a častých kontraproduktivních vet se vydala prvními krůčky na cestu konstruktivní evropské politiky a nechává v tom za sebou i prezidenta republiky; snad se nenechá nyní vyprovokovat J. Paroubkem k referendu). A to také proto, že se na summitu nechovala jako představitelé Polska. Snaha navyšovat svou hlasovací váhu o polské oběti druhé světové války ukázala šokované Evropě, že je v ní stát, jehož současní představitelé nechápou myšlenku, na níž byla evropská integrace postavena – myšlenku poválečného usmíření. Jejich nedůvěra vůči dnešnímu demokratickému Německu více než 50 let po skončení války je obrovská. Přitom Polsko, dle mnohých komentátorů, vstoupilo do Unie i přes nižší připravenost než tomu bylo u jiných kandidátských zemí, zejména díky politické podpoře Německa. S ohledem na svou nižší hospodářskou vyspělost a rozsáhlý zemědělský sektor čerpá Polsko vysoké částky ze společného rozpočtu, do něhož zásadně přispívá Německo. Domnívám se, že Polsko bude velké a významné ne tehdy, až si vyvzdoruje o několik procent větší hlasovací váhu v Radě EU, ale až jeho představitelé budou znát míru, budou velkorysejší, nebudou jen chtít brát ze společného, ale občas i přispějí. Jeho občané, jak to vypadá, to chápou lépe než jeho politici. Pak také bude někdy poněkud zaslepená podpora ze strany Česka více na místě.