Před pár dny Libye vydala souhlas s propuštěním do vlasti pěti bulharských zdravotních sester a jednoho palestinského doktora s bulharským občanstvím. Asi málokdo se dokáže vžít do jejich kůže a postavení jejich rodin, do pocitů, které všichni prožívali. Jedno je jasné – prožili si peklo a kdo ví jak dlouho potrvá, než se zbaví nočních můr. Jestli vůbec někdy. V každém případě je propuštění a následný pardon ze strany bulharského prezidenta pěknou zprávou. Zvláště když údajně existují důkazy o jejich nevině. Potud vše dobré, či spíše skvělé. Horší však je, co se postupně začíná ukazovat a co po propuštění následovalo a asi ještě bude následovat.

Myslím si, že mě málokdo může obviňovat z nevraživosti či neobjektivnosti ve vztahu k Evropské unii. Můj vztah k evropské integraci je dlouhodobě pozitivní a dobře znám a ten se také nemění. Přesto, nebo právě proto, musím říct, že celá tato kauza ve mně zanechává smíšené nebo spíše velmi nedobré pocity. Pokud jsem měl v minulosti velmi trpké pocity z toho, jak USA a Británie podvedly celý svět i své vlastní občany, když hovořily o důkazech o existenci výroby zbraní hromadného ničení v Iráku, které nikdo nikdy nenašel, tak tentokrát jsou na místě trpké pocity v případě, kdy byly zachráněny životy několika lidí.

Představme si následující možný scénář vývoje celé kauzy. Probíhají složitá a jak někteří politici s oblibou říkají tvrdá jednání o propuštění vězněných zdravotníků. Naléhá se nejen na jejich propuštění, ale na uznání jejich neviny (vyjdeme-li z hypotézy, že soudnictví v Libyi až tak moc nezávislé není). EU a jednotlivé členské státy dávají najevo, že postupná normalizace vztahů s Libyí může být předmětem pozdějšího jednání jen za této podmínky. Navíc tato jednání jsou vedena již v době, kdy Bulharsko není ještě členským státem, ale kandidátskou zemí. EU jedná s Libyí na základě společné pozice a je pevná, hlavní otěže drží v rukou předsednická země. Žádná členská země si nevaří svojí vlastní polívčičku. Dochází k propuštění a omilostnění vězněných. Libye alespoň na politické úrovni uznává jejich nevinu a pod tlakem EU souhlasí s odškodněním vězněných Bulharek a doktora. EU se začíná s odstupem času koncepčně a zásadově zabývat vztahy s Libyí a připravuje první vstřícná gesta. Nikdo Libyi nic neplatí, žádné bilaterální dohody ihned po propuštění nesjednává a EU vytváří fondy na léčbu a prevenci HIV v Libyi, coby solidární a humanitární gesto. Toto je možná až příliš idealistický scénář, ale s určitými odchylkami by si zasloužil potlesk, a to i na adresu všech v jednáních zaangažovaných.

Bohužel realita je podle všeho odlišná. Z tohoto teoretického scénáře se zachovává jen propuštění vězněných, a jejich omilostnění bulharským prezidentem. Ti však z pohledu libyjských státních a soudních orgánů jsou i nadále vrahové 400 dětí. Tuto nálepku si tedy nemohou zcela sundat. Pozitivní je rovněž příslib finanční pomoci HIV nakaženým libyjským dětem. Byť za to odpovědnost podle všeho nese někdo jiný. Komisařka B. Ferrero-Waldnerová přispěchává s komentáři o nových vztazích s Libyí, o její integraci, připravovaných smlouvách apod. Pozadu nezůstává ani samotný předseda EK Barroso. Téměř je z některých vyjádření cítit osobní oportunismus. Francie podle médií podepisuje první bilaterální dohody v oblasti vzdělávání, zdravotnictví a údajně dokonce v oblasti jaderné energetiky. A jen tak někde probleskává, že Libye je bohatá na nerostná bohatství. Některá média dokonce citují libyjská oficiální místa, že na dohodě se „podílelo“ odepsání libyjského dluhu Česku či Bulharsku. Jistě, toto může být jen jedna další propaganda, ale pak je na místě důrazné dementi.

Vypadá to, že někteří politici EU a jejích členských zemí příliš rychle zapomněli na skoro 300 mrtvých v Jumbu nad skotským Lockerbie anebo na to, že si podle všeho šest nevinných odsedělo ve věznici 8 let a že jejich přiznání bylo vynuceno mučením.

Nechtějme si namlouvat, že v zemi jako je Libye agenti vyhazují letadla do povětří a soudy drží nevinné zdravotníky bez vědomí vysokých libyjských míst. Nechtějme si namlouvat, že nejvyšší vedení libyjského státu již notnou dobu oportunisticky netaktizuje, jak dosáhnout svého na mezinárodním poli propuštěním vězněných zdravotníků. Nabízí se i hypotéza, že Libye čekala na vstup Bulharska do EU, aby dosáhla svého. Bohužel i v Evropě se v dané kauze našli oportunisté. Pro mě je to jen o důvod více, aby EU šla urychleně cestou ke koherentní a skutečné společné zahraniční politice, kde si někteří jednotlivci a potažmo státy nebudou moci vařit jen tu svoji polívku, ale naopak ji bude reprezentovat jeden představitel s mandátem celé EU.

Sečteno. Skončilo hrozné utrpení nevinných lidí a jejich rodin. Někteří politici však příliš rychle rehabilitovali libyjský režim a prokázali medvědí službu reputaci svých zemí a částečně také EU samotné. Domnívám se, že po počáteční logické euforii si své trpké pocity odnesou i samotní postižení. O rodinách obětí tragédie nad Skotskem nemluvě. Nezbývá než doufat, že celá tato kauza se nestane nežádoucím precedentem. Věřím, že z úst českých vládních představitelů brzy uslyšíme, jak to všechno bylo a jak celou záležitost hodnotí. Jde i o jejich kredibilitu.