Nevidomá Eva
Moje přítelkyně má kamarádku Evu, která od narození nikdy neviděla. Nulový zrak. Před pár dny mi přítelkyně zavolala, že s Evou přijedou do Rakovníka, tam že Eva ještě nebyla. Abych se k nim přidal a dělal jim společnost.
Sešli jsme se na náměstí a prošli kus městem. Navrhnul jsem, že bychom mohli jít za město na zdejší letiště, abych jim ukázal, kam chodím létat. V hangáru bych jim ukázal všechna naše letadla a poseděli bychom na letištní lavičce.
Cestou jsem zpovídal Evu, jak se žije bez zraku. Přece jen pro vidomé je to největší receptor informací, nedovedu si vůbec představit, jak bych se dokázal pohybovat třeba jen se zavázanýma očima.
Evě se podle jejích slov žije úplně normálně. Miluje autobusy a tak jezdí na výlety do měst. Líbí se jí Liberec, pravidelně zajíždí do Plzně. Krásný je prý Český Krumlov, tam jsou dobré ozvěny v ulicích. Nazítří měla v plánu zajet si do Vlašimi a pořádně si ji poslechnout.
„Jé, tady vpředu má někdo štěně,“ přerušila vyprávění. My jsme to v ruchu rakovnické ulice nepoznali, ale skutečně jsme za chvíli potkali děti se štěnětem, které zafunělo nebo zakviklo a Eva to svým sluchovým radarem věděla chvíli před námi.
Šli jsme dál podél Rakovnického potoka a pak k letišti.
„Jak třeba vnímáš barvy?“ ptal jsem se, „když se řekne třeba červená nebo žlutá, co si představuješ?“
„Mám barvy dobré a špatné. Dobré mám spojeny s hezkými zážitky,“ vysvětlila mi a hůlkou si skenovala terén před sebou, aby nespadla z obrubníku nebo nezakopla o kámen.
Došli jsme na letiště. Přítelkyně mi řekla žádostivě: „A ukážeš nám letadlo, kterým létáš?“
„No jasně. Otevřeme hangár a tam uvidíš (a Eva si ohmatá) ten krásný stroj“.
Vešli jsme do areálu a jaká náhoda, letadlo stálo venku na ploše, protože jím právě někdo přiletěl z výcviku.
„Tak támhle to je ten krasavec. Pojďme se k němu podívat,“ řekl jsem svým společnicím. Eva se svěřila, že jednou jí vzali na let z Hradce Králové do Prahy a že to bylo moc hezké.
„No a co kdybych tě teď svezl? Jen tak, pár minut, jeden okruh?“
Eva měla radost a že teda poletíme. Usadili jsme se v kabině a Evě jsem všechno komentoval.
„Sáhni si tady na ty vypínače. Tím se zapne tohle, tamtím zapnu tamto, tímhle čudlíkem nastavím výškoměr. Zvuk, který slyšíš, je čerpadlo paliva. Teď budu hlásit rádiem, co budeme dělat.“
Pojížděli jsme, popisoval jsem travnatou dráhu a proč letadlo mírně drncá. Pak jsme prošli check-list a rozjeli se po dráze. Komentoval jsem rychlost, co letadlo dělá a kdy jsme se odlepili od země.
„Teď jsme ve výšce 50 metrů, letíme 120 kilometrů za hodinu, zasouvám klapky. Ty pohyby letadla způsobuje jemná turbulence, toho se neboj. Teď nakloním letadlo doleva a budeme dělat první zatáčku na okruhu. A už jsme 300 metrů vysoko, srovnám let do horizontu.“
Celý krátký let Eva vstřebávala podobné informace. Která vesnice je pod námi, jak letíme souběžně s dráhou, ale ve směru po větru, kdy ubíráme plyn a začínáme lehce klesat, kdy jsme na finále a kdy budeme přistávat.
Po přistání Eva prohlásila, že to byl fantastický zážitek. Rukama si ohmatala celé letadlo zvenku, aby si udělala představu, jak vypadá.
„Tohle jsou křidélka, těmi jsme řídili náklon. A tady jsou ty klapky, které jsme vysouvali a zasouvali, když bylo potřeba. A tady vzadu jsou kormidla. Vpředu je vrtule se třemi listy, je krásně hladká. Celé letadlo je prostě krásná věc.“
Cestou z letiště zpátky do města jsme zase probírali různé jiné věci. Eva svůj handicap nijak neřeší. Nedá se s tím nic dělat, a tak s tím nic nedělá. Žije spokojeně a šťastně. Ani jediný povzdech nad tím, že by se chtěla od života zázrak a něco víc. V duchu jsem se zastyděl, jak často skuhrám, že mě bolejí záda, štvou kašpaři v politice nebo mám hluboko do kapsy.
K večeru jsem odvezl obě ženy autem do Prahy. Cestou zpátky mi hlavou probíhal řetězec rozmanitých myšlenek. Jako první naskočil ředitel úseku, který mi kdysi dal výpověď z práce. Poloprimitivní člověk s ubohou argumentací, že byste se zdráhali uvěřit, že někdo takový může zastávat tuhle funkci. Dále do myšlenek přicházeli všelijací žvanilové v televizích, internetoví buřiči a jejich odpůrci, řešiči všeho možného (očkování a neočkování, migranti a nemigranti, teplouši a studeňouši, binární a nebinární, odstraňovači „rasistických“ balvanů, tohle a támhleto), chytrolíni, hloupolíni, pseudovlastenci, pseudoláskomilové, demonstranti proti plytkým problémům a převraceči popelnic, odpůrci a odpůrci odpůrců, křiklouni zleva i zprava. Všechno dohromady přerostlo v nechutnou kaši, ze které vám duní hlava, takže dáte „volume doleva“ a všechno ztichne.
Zůstane jen nevidomá Eva, která jede autobusem do Havlíčkova Brodu a má svět v pořádku.
Sešli jsme se na náměstí a prošli kus městem. Navrhnul jsem, že bychom mohli jít za město na zdejší letiště, abych jim ukázal, kam chodím létat. V hangáru bych jim ukázal všechna naše letadla a poseděli bychom na letištní lavičce.
Cestou jsem zpovídal Evu, jak se žije bez zraku. Přece jen pro vidomé je to největší receptor informací, nedovedu si vůbec představit, jak bych se dokázal pohybovat třeba jen se zavázanýma očima.
Evě se podle jejích slov žije úplně normálně. Miluje autobusy a tak jezdí na výlety do měst. Líbí se jí Liberec, pravidelně zajíždí do Plzně. Krásný je prý Český Krumlov, tam jsou dobré ozvěny v ulicích. Nazítří měla v plánu zajet si do Vlašimi a pořádně si ji poslechnout.
„Jé, tady vpředu má někdo štěně,“ přerušila vyprávění. My jsme to v ruchu rakovnické ulice nepoznali, ale skutečně jsme za chvíli potkali děti se štěnětem, které zafunělo nebo zakviklo a Eva to svým sluchovým radarem věděla chvíli před námi.
Šli jsme dál podél Rakovnického potoka a pak k letišti.
„Jak třeba vnímáš barvy?“ ptal jsem se, „když se řekne třeba červená nebo žlutá, co si představuješ?“
„Mám barvy dobré a špatné. Dobré mám spojeny s hezkými zážitky,“ vysvětlila mi a hůlkou si skenovala terén před sebou, aby nespadla z obrubníku nebo nezakopla o kámen.
Došli jsme na letiště. Přítelkyně mi řekla žádostivě: „A ukážeš nám letadlo, kterým létáš?“
„No jasně. Otevřeme hangár a tam uvidíš (a Eva si ohmatá) ten krásný stroj“.
Vešli jsme do areálu a jaká náhoda, letadlo stálo venku na ploše, protože jím právě někdo přiletěl z výcviku.
„Tak támhle to je ten krasavec. Pojďme se k němu podívat,“ řekl jsem svým společnicím. Eva se svěřila, že jednou jí vzali na let z Hradce Králové do Prahy a že to bylo moc hezké.
„No a co kdybych tě teď svezl? Jen tak, pár minut, jeden okruh?“
Eva měla radost a že teda poletíme. Usadili jsme se v kabině a Evě jsem všechno komentoval.
„Sáhni si tady na ty vypínače. Tím se zapne tohle, tamtím zapnu tamto, tímhle čudlíkem nastavím výškoměr. Zvuk, který slyšíš, je čerpadlo paliva. Teď budu hlásit rádiem, co budeme dělat.“
Pojížděli jsme, popisoval jsem travnatou dráhu a proč letadlo mírně drncá. Pak jsme prošli check-list a rozjeli se po dráze. Komentoval jsem rychlost, co letadlo dělá a kdy jsme se odlepili od země.
„Teď jsme ve výšce 50 metrů, letíme 120 kilometrů za hodinu, zasouvám klapky. Ty pohyby letadla způsobuje jemná turbulence, toho se neboj. Teď nakloním letadlo doleva a budeme dělat první zatáčku na okruhu. A už jsme 300 metrů vysoko, srovnám let do horizontu.“
Celý krátký let Eva vstřebávala podobné informace. Která vesnice je pod námi, jak letíme souběžně s dráhou, ale ve směru po větru, kdy ubíráme plyn a začínáme lehce klesat, kdy jsme na finále a kdy budeme přistávat.
Po přistání Eva prohlásila, že to byl fantastický zážitek. Rukama si ohmatala celé letadlo zvenku, aby si udělala představu, jak vypadá.
„Tohle jsou křidélka, těmi jsme řídili náklon. A tady jsou ty klapky, které jsme vysouvali a zasouvali, když bylo potřeba. A tady vzadu jsou kormidla. Vpředu je vrtule se třemi listy, je krásně hladká. Celé letadlo je prostě krásná věc.“
Cestou z letiště zpátky do města jsme zase probírali různé jiné věci. Eva svůj handicap nijak neřeší. Nedá se s tím nic dělat, a tak s tím nic nedělá. Žije spokojeně a šťastně. Ani jediný povzdech nad tím, že by se chtěla od života zázrak a něco víc. V duchu jsem se zastyděl, jak často skuhrám, že mě bolejí záda, štvou kašpaři v politice nebo mám hluboko do kapsy.
K večeru jsem odvezl obě ženy autem do Prahy. Cestou zpátky mi hlavou probíhal řetězec rozmanitých myšlenek. Jako první naskočil ředitel úseku, který mi kdysi dal výpověď z práce. Poloprimitivní člověk s ubohou argumentací, že byste se zdráhali uvěřit, že někdo takový může zastávat tuhle funkci. Dále do myšlenek přicházeli všelijací žvanilové v televizích, internetoví buřiči a jejich odpůrci, řešiči všeho možného (očkování a neočkování, migranti a nemigranti, teplouši a studeňouši, binární a nebinární, odstraňovači „rasistických“ balvanů, tohle a támhleto), chytrolíni, hloupolíni, pseudovlastenci, pseudoláskomilové, demonstranti proti plytkým problémům a převraceči popelnic, odpůrci a odpůrci odpůrců, křiklouni zleva i zprava. Všechno dohromady přerostlo v nechutnou kaši, ze které vám duní hlava, takže dáte „volume doleva“ a všechno ztichne.
Zůstane jen nevidomá Eva, která jede autobusem do Havlíčkova Brodu a má svět v pořádku.