Jsem si jistý, že tenhle příspěvek by mi můj vzácný exkolega zveřejnit nedovolil. Neměl jakoukoli potřebu svoji osobu medializovat. Navzdory tomu se chci prohřešit a mám za to, že Ján Zákopčaník si krátkou vzpomínku zaslouží. Před dvěma dny odešel na pravdu boží, ve věku 63 roků, kdy by bylo ještě namístě ten odchod výrazně odložit.

Moje první setkání s Janíkem (takhle jsme mu říkali) byl v polovině 80. let 20. století. Po gymplu jsem na rok nastoupil na ruzyňském letišti jako meteorologický pozorovatel ČHMÚ. Janík už byl vystudovaný meteorolog a potkávali jsme se na leteckém meteobriefingu. Bylo mu nějakých 25 let, štíhlý, dlouhovlasý, mlčenlivý a občas usměvavý, občas velmi vážný. Dobře jsme si rozuměli, aniž jsme věděli proč. Zavtipkovali jsme, prohodili pár slov, dobře spolupracovali. Po roce jsem odešel studovat meteorologii, takže jsem na letišti pět let chyběl, po škole jsme se opět setkávali už jako kolegové „forecasteři“. Janík byl velký introvert, jen tak s někým otevřeně neklábosil. Ale přátelská chemie mezi námi byla. Měl jsem rád služby s ním, učil se od něho a vstřebával poklidnou atmosféru, kterou na pracovišti udržoval. Později Janík z ČHMÚ odešel, aby působil v médiích. V předpovědích počasí v České televizi se brzy stal populární osobností nejen svým známým „sluncem v duši“ (původně to mělo být „světlo v duši“, ale to mu neprošlo u nadřízených), ale zejména kompetentním projevem a znalostí problematiky.

Po dlouhé řadě let z České televize odešel a vím, že ho to dost mrzelo, protože ho ta práce velmi naplňovala. Po několika dalších rocích ho vítr zavál zpátky do ČHMÚ k letecké meteorologii. I já byl nějaký čas mimo ČHMÚ a i mě vítr zavál zpátky — sešli jsme se tam skoro ve stejný čas a ihned zase fungovala přátelská chemie. Opět jsem se od Janíka měl co učit. Fascinovala mě jeho zodpovědnost a pečlivost, se kterou vykonával všechny svoje provozní služby. Výsledkem byly dokonalé, splňující se a detailní předpovědi, které vždy řešil s kybernetickou přesností.
Jezdívalo se i na koordinačně-metodické porady. Jednou, když večer skončily příspěvky na poradě a byl volný program, jsme si vyšli s Janíkem na dvouhodinovou procházku do noci, a diskutovali jsme o situaci v kolektivu, o pracovních problémech, o našich názorech. Naprosto jsme se shodovali. Janík jakožto introvert některé problémy nesl těžce, ale nikdy je neventiloval, vždy si je nechával diplomaticky pro sebe (v tomhle jsme se lišili o 180 °). Zmínil i svoji kariéru v televizi a popsal ji slovy „Nikdy jsem to nebral jako svoji vlastní popularizaci, ale jako službu veřejnosti.“ Znám Janíkovu osobnost — byla to čistá pravda. Janík nikdy nestál o nějakou medializaci nebo pomíjející televizní slávu. On chtěl, aby diváci měli z předpovědi užitek. Tahle Janíkova slova jsem si později v duchu často připomínal, když jsem byl tiskový mluvčí ČHMÚ — jsem vděčný, že mě naučil i tohle.

Na koordinačních výjezdních poradách jsme pokaždé navštívili nějakou zajímavost, technickou nebo přírodní lokalitu. Přitom jsme potkávali turisty a ti okamžitě Janíka poznávali, ačkoliv byl už mnoho let mimo televizní obrazovku. Těšil se obrovské popularitě (o kterou vlastně nestál, ale trpně snášel), vždy vyhověl žadatelům o podpis nebo společné foto. Stejný byl i na našem pracovišti — každému vyhověl, jak jen to šlo, i třeba na svůj vlastní úkor.
V knihovně mám jednu z jeho knih. Při našem minulém setkání jsem mu říkal, že ji přinesu a požádám o autogram. Několik roků jsme ani jeden už v ČHMÚ nepůsobili, nebyla zatím příležitost se potkat, jen jsme si mailovali. Předpokládal jsem, že není kam spěchat, příležitost ke schůzce se jistě najde, napíšeme si a zajdeme na pivko zavzpomínat na staré časy.
Bohužel už to nenastane.