Facka spravedlnosti. Od lidovců

Žaloby na český stát v řádech možná i desítek miliard korun, popření slibu, který dala současná vláda občanům své země, a především velká facka elementární spravedlnosti – tak lze hodnotit stanovisko legislativní rady vlády, které odmítla návrh na majetkové vyrovnání nástupců zemědělských družstev se statisíci oprávněných osob, kterým byl v rámci takzvané druhé fáze transformace zemědělských družstev podruhé ukraden jejich majetek.

Více »

Růst cen potravin způsobila politická rozhodnutí

Kolikrát jsme byli v minulosti svědky a posluchači tezí o tom, že zemědělství je specifický obor, na který nelze důsledně aplikovat pravidla trhu, a proto je nutné obor regulovat, dotovat a politicky ovlivňovat. Jak to tak ale vypadá, pravdou je pravý opak.
Stačilo totiž, aby se díky vzrůstající bonitě druhdy rozvojového světa výrazně zvýšila poptávka po zemědělských surovinách a neviditelná ruka trhu se zviditelnila i v zemědělství – vzrostly jejich ceny. Trh tedy zafungoval, i když – právě díky „zemědělským specifikám“, poněkud netržně. Ceny totiž vyskočily poněkud příliš.
Příčina je přitom právě v regulačních a politických deformacích provázející zemědělství v celém vyspělém světě, včetně USA. Jednou z nich je politické rozhodnutí na obou stranách Atlantiku o tom, že se zemědělství stane kromě producenta surovin k výrobě potravin také producentem surovin k výrobě biopaliv. To možná mělo smysl jako využití dotované zemědělské nadprodukce ještě před dvěma třemi roky, v současné době je ale situace zcela jiná. Někdejší nadprodukce je ta tam, světové zásoby se tenčí, poptávka po potravinářském využití stoupá. A přestože zastánci biopaliv tvrdí, že na rostoucí ceny potravin nemají pohonné hmoty vyráběné ze zemědělských surovin téměř žádný vliv, není to samozřejmě pravda. Jak jinak si například vysvětlit skutečnost, že v loňském roce vystřelily raketově vzhůru především ceny rostlinných komodit, zatímco ceny živočišné produkce (drůbeží, vepřové, hovězí) až do současné doby prakticky stagnovaly, případně klesaly. Nejspíše proto, že z kuřat, prasat ani hovězího dobytka se biolíh nevyrábí. Jistě, v současné době začínají růst i ceny masa – to ale proto, že hospodářská zvířata jsou krmena výrazně zdraženým obilím, kukuřicí, sójou či řepkou.
Politických deformací v zemědělství je kromě biopaliv celá řada. Například regulace zemědělské výroby prostřednictvím kvót, které neumožňují vyrobit v případě rostoucí poptávky více mléka nebo cukru, neboť jinak hrozí sankce EU. Tím se samozřejmě prohlubuje napětí mezi poptávkou a nabídkou, přičemž výsledkem je další impuls k růstu cen. Zcela zásadní vliv mají také ochranářská opatření všeho druhu, zejména pak cla na obchod se zemědělskými surovinami a potravinami mezi jednotlivými ekonomickými světovými teritorii. Kdyby se například EU nechránila proti dovozům třtinového cukru z jižní Ameriky clem ve výši 285!!! procent, mohli by spotřebitelé v Evropě kupovat kilo cukru za desetikorunu. Jenže to by znamenalo kolaps evropského cukrovarnictví, takže je třeba politickým rozhodnutím evropské pěstitele cukrovky ochránit. Příkladů je celá řada, včetně banánové bitvy, která ovšem zakládá nespravedlnosti i mezi samotnými členskými státy EU, protože někdo banány bez cla dovézt může, jiný je musí nakupovat zatížené clem ve výši zhruba 5 000 korun za tunu. Politickým rozhodnutím je i tažení vůči geneticky modifikovaným organismům. Ačkoli tisíce vědeckých studií včetně EFSA (Evropský úřad pro bezpečnost potravin) prokázaly, že GMO lidskému organismu neškodí a ačkoli by byly suroviny GMO levnější, podařilo se odpůrcům GMO v laické veřejnosti vybudovat vůči těmto produktům odpor a fakticky se tak postarali o další impuls ke zdražení potravin.
Je tedy zřejmé, že současné agrární politiky, zejména pak v případě vyspělého světa, je nutné zásadně přehodnotit. Že se totiž lidská populace na planetě bude množit dál a že tedy poroste počet strávníků, je naprosto nepochybné, přesto by rozvojový svět hladovět nemusel a ani ceny potravin by do závratných výšek šplhat nemusely. Stačilo by „jen“ odbourat všechny zbytečné regulace, zrušit cla a podělit se o koláč z přidané hodnoty v cenách potravin s rozvojovým světem. Výroba biopaliv by klidně mohla existovat dál, ale jen jako doporučený postup k odčerpání případné nadprodukce, ne jako vyžadovaný systém i v případě, kdy není potřebné suroviny dostatek.
Problém je, že k odbourání deformací způsobených politickým rozhodnutím bude třeba opět jiného – politického rozhodnutí. K potřebě systémové změny ovšem svět zřejmě ještě nedospěl. Lze tedy očekávat, že hlad v nejkrizovějších regionech bude ukojen neúčelnou, ale dobře prezentovanou humanitární pomocí, a také, že ceny surovin se i díky politickému tlaku zastaví. V roce 2013 bude spuštěna vyšší liberalizace světového agroobchodu, napřesrok budou částečně odbourány vývozní dotace. Kvóty na výrobu v EU zmizí, když to dobře půjde, v roce 2014.
To vše je velmi pomalé a těžkopádné. Jenže, protože vyspělého světa se růst cen potravin zas tolik netýká (rostou tu totiž i příjmy), nelze zřejmě proto v tomto světě zásadnější změny čekat. Škoda, protože složitě po desetiletí vymýšlená ochrana zemědělců by mohla klidně padnout, protože padl problém s uplatněním přebytků. To ale málokdo, včetně samotných zemědělců, zejména v EU, chápe….