Petr Havel

23. 03.

Vydra má pravdu: Podkovy koním škodí a výrazně krátí jejich věk

Petr Havel Přečteno 43881 krát

Není to jednoduché prokousat se stovkami složitých odborných studií a názorů, které je pak ještě nutné „polidštit“ a vypreparovat z nich základní poselství. Doufám však, že se to podařilo. Ono poselství, což není asi nic objevného, je vlastně velmi jednoduché: Nejpřirozenějším a pro zdraví nejlepším řešením pro koně je nebýt okován.
Téměř jednoznačně mediálně vyznívající kritika projektu známého herce Václava Vydry, jehož filosofií je zbavit koně podkov, má bohužel jedno základní, se zdravím koní ale žádné společné pozadí: Byznys. Ne každý ví, že cena za podkování koně činí zhruba 1 000 korun, přičemž podkování by se mělo opakovat zhruba jednou za 6 až 8 týdnů. V ČR je v současné době zhruba 30 000 koní (podle statistik Českého statistického úřadu), reálně jich tedy bude ještě o něco víc. To v praxi znamená, že roční byznys v podkování koní činí zhruba čtvrt miliardy kolrun. To už jistě stojí za snahu vyrukovat proti komukoli, kdo se bude snažit rozsah byznysu s podkováním snížit.
Každý samozřejmě ví, že kůň nenosil podkovy dlouhých 60 milionů let, budeme-li počítat za prvního koně druh Eohippus, který byl velký asi jako kočka a kopyta v dnešním slova smyslu vlastně ještě neměl. Další vývojová stadia koně ale už kopyta měla, a protože příroda nedělá nic nelogického, měl trend vytváření kopyt pro koně jistě praktický smysl. To lidé po tisíciletí respektovali. Koně například nekovali ani staří Římané, alespoň se tedy římské podkovy při archeologických vykopávkách nenalezly. Vše začalo až ve středověku, přičemž hlavním důvodem byla změna životního stylu koní. Ti se postupně méně pohybovali, měnil se také povrch, po kterém se pohybovali, neboť byl díky různým dlažbám a zpevněným cestám tvrdší. Výsledkem byly problémy s kopyty koní, a lékem na to se staly podkovy. I tak je třeba připomenout, že koně byli obvykle poprvé podkovány až ve věku pěti let, a podkovy se původně během zimy sundavaly, aby mohla kopyta koní regenerovat. Dalším prostředkem k regeneraci kopyt bylo dnes již pouze z filmů známé plavení koní. Již tehdy ale zřejmě existovaly tlaky podkovářů, aby se koně kovali co nejčastěji – ani tehdy to totiž nebylo zadarmo. Bohužel, tento přístup přetrvává dodnes.
Biologové, ale i řada veterinářů potvrzuje, že kopyto koně není jen nějaká koňská „bota“, se kterou je možné zacházet jako s botou lidskou, a donekonečna na ní měnit podrážku. Kopyta jsou pro někoho možná překvapivě aktivní součástí krevního oběhu koně a samozřejmě také částí těla tlumící nárazy asi jako ztvrdlá kůže na nohou lidí, kteří chodí bosi. Existence podkovy na kopytu ale tyto funkce kopyt naruší a mimo jiné deformuje jejich přirozený tvar, který by se jinak ve volné přírodě vytvářel přirozeným obrušováním při pohybu. Aniž bych se pouštěl do fyziologických podrobností, jedna věc je zřejmá a doložitelná: Podkovy výrazně krátí věk koní. Zatímco ve volné přírodě žijí koně v průměru 30 až 40 let, kovaní koně (mimochodem zejména kvůli problémům s pohybovým ústrojím) žijí v průměru osm!!! let, z toho dostihoví koně (výjimky samozřejmě existují) ještě méně.
V celé kauze je tak sporná jen metoda německé veterinární doktorky Hiltrud Strasserové udržující kopyta koní v přirozeném stavu, a to ne ve svém principu, ale ve výpočtech optimálních tvarů kopyt, což je ovšem problém zcela odborný. Základní idea nekovat koně a umožnit jim dostatek pohybu včetně permanentního kontaktu se stádem je ale zcela správná. I kdyby všichni podkováři na celém světě tvrdili opak, má Vávlav Vydra v obhajobě svého přístupu ke koním pravdu. Pokud přitom škrábe koním kopyta o stupeň více nebo méně v porovnání s „optimálním“ úhlem ošetřování kopyt, neptejme se po radě u podkovářů.

14. 03.

Česká potravina a česká kvalita – co to je?

Petr Havel Přečteno 6801 krát

Poté, co vyrazili do boje o přízeň zákazníka prodejci na farmářských trzích s názvy výrobků evokující jejich tradiční receptury (domácí, babiččin, selský atd.), pokoušejí se sázkou na národní původ potravin oslovit strukturou nabízeného zboží také maloobchodní řetězce. V tomto smyslu vzbudilo největší rozruch označení pojmem „Česká kvalita“ výrobků, vycházející sice z české gastronomie, ale vyráběné v zahraničí, jako tradiční česká zabíjačka z Německa. Minimálně část potravin označených jako „Česká kvalita“ přitom dozorové orgány považují za klamání spotřebitele, a řetězec, který zmíněný název uvedl na trh - Penny Market, příslušné označení z příslušných potravin odstranil. Jaké poselství ale uvedená kauza ke spotřebitelské veřejnosti skutečně vysílá?
V prvé řadě je zřejmé, že rozhodující prodejci potravin – maloobchodní sítě, reagují na rostoucí poptávku spotřebitele po tuzemských potravinách – a to je ve své podstatě pozitivní, neboť se tím naše země blíží státům, v nichž by si maloobchodní sítě místní produkci nedovolili svým zákazníkům nenabízet. To ale zároveň klade několik zásadních otázek, například, co vlastně tuzemskou potravinou rozumíme. Vzhledem k tomu, že až na výjimky nestanovuje evropská legislativa povinnost označovat potraviny zemí původu, není totiž odpověď zcela zřejmá.
Logické by bylo, pokud by se za české potraviny označovaly pouze takové, které budou vyrobeny z tuzemských surovin, zároveň zpracovány na území ČR a zároveň by vycházely z nějakých tradičních a levnějšími surovinami neměněných receptur. Všechny tři podmínky najednou ale dnes splňují v praxi jen regionální potraviny, a to ještě ne stoprocentně, protože třeba kakao v pekárenských či cukrářských výrobcích rozhodně nevyrostlo v ČR. V případě průmyslově vyráběných potravin je ovšem situace o poznání komplikovanější.
Za potraviny tuzemského původu lze totiž označovat část výrobků, u nichž povinnost země původu EU stanovuje, což je například ovoce, zelenina, hovězí maso (kvůli někdejší kauze šílených krav – BSE), nebo vajíčka – ta jsou ale tímto způsobem označena až na skořápce, ne tak na obalu. Přesto se lze i u jmenovaných – jednodruhových potravin, setkat s označením „země původu ČR“, ačkoli v ČR bylo zboží pouze zabaleno, ale surovina byla vyprodukována jinde. V takovém případě jde podle právníků o klamání spotřebitele. Jenže to není tak jednoduché. Pokud jde o potravinu vyrobenou z více surovin z různých zemí EU, ale i zemí mimoevropských, které se na území ČR zpracují, nebo pouze „zkompletují“ a zabalí, lze také i takovou potravinu označit jako „země původu ČR“, v tomto případě zcela legálně. Lze v takovém případě ale opravdu mluvit o české potravině? Logicky asi těžko.
Ještě větší oříšek je ovšem právě s pojmem „Česká kvalita“. Ve své podstatě je „kvalita“ poněkud nedefinovaný pojem, což už samo o sobě znamená velmi subjektivní hodnocení výrobku. Ten může být chutný, může být neošizený, ale z hlediska nutričního vlivu na lidský organismus (například vysokým obsahem živočišných tuků) nemusí v tomto smyslu parametry kvality splňovat. Pojem kvalita je navíc, a v tom má asi Penny Market pravdu, v jistém slova smyslu nadnárodní. Takové plzeňské pivo bychom zřejmě za kvalitní považovali i v případě, že se bude vyrábět v zahraničí, pokud se tak bude dít z tradičních surovin. Jiná věc je, když se „Česká kvalita“ bude zdůrazňovat pouze v označení pro tuzemského spotřebitele, neboť takové logo je v zásadě marketingovým pojmem, a jsme-li na společném evropském trhu, měl by být tento pojem uváděn i na obdobných výrobcích v zahraničí. Pak by totiž také plnil roli propagace českých potravin mimo území ČR, což by bylo pro potenciál odbytu našich výrobků žádoucí. Každopádně by bylo logické, kdyby „Česká kvalita“, pokud by bylo takové označení používáno, fungovalo spíše opačným směrem – místo na výrobcích ze zahraničí v regálech našich obchodů by mělo být označení umístěno na výrobcích z ČR v regálech obchodů v jiných zemích. Mimochodem – ze „zemí původu“ nemají problém pouze potraviny – nedávno skončené halové mistrovství světa v atletice nabídlo ilustrativní obrázek „Američanů“ původem z Keni a celou řadu dalších sportovců, kdy si bohatší stát koupil kvůli svému sportovnímu marketingu „zahraniční surovinu“.
O tom, co je český výrobek a co rozumíme „Českou kvalitou“, bychom tedy měli vážně začít diskutovat. První pokus již proběhl minulý týden pod gescí Sdružení českých spotřebitelů, samozřejmě ale nebylo možné dojít hned k nějakému zásadnímu výsledku. Jedno je ale jisté: Bude-li přídavné jméno „český“ při zachování logiky tohoto slova častěji na obalech potravin (a potažmo jiných druhů výrobků) co nejčastěji, nebude to špatná zpráva pro české výrobce – i českou ekonomiku. K tomu je třeba jediné – ujasnit si, co je to česká potravina.

Archiv článků: březen 2012

Vydra má pravdu: Podkovy koním škodí a výrazně krátí jejich věk

Česká potravina a česká kvalita – co to je?

Blogeři abecedně