Petr Havel

20. 09.

Kauza metanol: Neschopnost některých politiků je neskutečná

Petr Havel Přečteno 5732 krát

Heuréka, chtělo by se zvolat poté, co kabinet Petra Nečase po dvou týdnech tápání a mnohahodinovém vládním jednání konečně přišel na to, co je třeba skutečně proti černému trhu s lihovinami udělat. Totiž – vyžadovat doklady o původu surovin použitých při jejich výrobě, tedy, jak je to například v potravinářství zcela běžné, vyžadovat „dohledatelnost původu“.

To je přitom něco, co například kvůli nemoci šílených krav (BSE) funguje třeba u hovězího od roku 2001, tedy více než 11 let. Je přitom zajímavé, že dohledatelnost původu je u potravin celkem standardní věc, ačkoli lihoviny patří rozhodně k principielně rizikovějším výrobkům, než právě potraviny. Prokazování původu je samozřejmě základním preventivním opatřením při kontrolách vyrobeného a prodávaného alkoholu, což ovšem především ministerstvo zdravotnictví patrně při vyhlášení totální prohibice nějak nenapadlo. Díky tomu spadli do důsledků sankcí korektní výrobci a prodejci alkoholu. Ponechme nyní stranou propad příjmů státního rozpočtu a ztráty výrobců i prodejců lihovin, neboť o tom již bylo napsáno mnohé. Daleko větší, zatím nevyčíslitelnou ztrátou totiž je a hlavně bude nedůvěra v lihoviny našeho původu v zahraničí, zejména v EU, která již také požaduje po naší zemi, abychom export lihovin z ČR zakázali. K tomu je třeba jednoznačně říci, že v tomto smyslu logický postoj EU vychází z naprosto amatérsky stanovené absolutní, byť dočasné prohibice, která hází veškeré lihoviny v ČR do jednoho pytle, aniž by k tomu byl důvod.
Když už totiž měla nějaká prohibice vůbec být, pak ne plošná, ale selektivní, přičemž příslušným selektivním parametrem by bylo právě to, k čemu vláda došla – schopnost nebo neschopnost prokázat, odkud výrobek pochází, a zároveň, odkud pocházejí suroviny k jeho výrobě. Takové řešení by zcela přirozeně generovalo možnost nebo nemožnost lihoviny exportovat do zahraničí a EU by byla spokojena. Mimochodem, původ finálního výrobku a vstupní suroviny není zdaleka jedno a totéž. Bohužel se ale zdá, že ani o tom nemají zodpovědní politici ani páru. Takzvaný rodný list lihovin, jak se dnes zcela zbytečně nepřesně dohledatelnosti původu říká, totiž musí vznikat na několika úrovních.
Je třeba naprosto naivní se domnívat, že by mohli původ surovin k výrobě 21 milionů litrů lihovin, které mají ve svých skladech, prokázat obchodníci, nebo například hostinští. Ti mohou a musí garantovat původ svého dodavatele, ať již distributora, nebo přímého výrobce. Původ surovin pak musí umět prokázat právě příslušný výrobce. Takhle ovšem recept na potírání černého trhu s lihem zatím nezazněl. Za stav nevěrohodnosti našich lihovin zodpovědný ministr zdravotnictví kromě toho z problému zbaběle prchá a takzvané „rodné listy“ hází na ministerstvo zemědělství, které je ze všech dotčených resortů za současný stav nejméně odpovědné. Jednak nemá ve své gesci průmyslový líh – metanol, neboť tato látka se nesmí k výrobě potravin používat. Jednak nemá v gesci orgány celní správy, které mají kontrolovat líh a nakládání s ním. A konečně nemá v gesci ani kontrolu restauračních a stravovacích zařízení, tedy konečné články černého trhu s lihem, protože ty jsou dosud v gesci ministerstva zdravotnictví.
Pravda, právě ministerstvo zemědělství má největší zkušenosti s dohledáváním původu surovin i výrobců potravin dodávajících do tržní sítě své zboží. Ministr Petr Bendl by tak možná mohl vyřešit problémy ministra Leoše Hegera. Je ale třeba vědět, kdo může v řetězci výroby potravin co garantovat. Představa, že by třeba mohla síť Tesco garantovat původ suroviny k výrobě deset let staré irské whisky na irském území, je úplná blbost. Trochu to zatím ale vypadá, že si někteří politici myslí, že je to možné. Jestli to takhle bude chtít opravdu někdo chápat, máme tu prohibici na dalších mnoho měsíců. Takže shánějme na Vánoce vaječňák.
Petr Havel

04. 09.

AQUA 2012: Marketingový propadák v přímém přenosu

Petr Havel Přečteno 3565 krát

Nestává se zase každý den, že se do ČR sjede zhruba 2 500 lidí z celého světa, aby diskutovali o budoucnosti oboru, který by měl naší zemi zásadně zajímat, neboť v něm má největší tradici na půdě evropského kontinentu – rybářství a rybníkářství. Ačkoli ale Světové sympozium AQUA 2012 zaměřené na chov, produkci, vědu, výzkum a inovace v oblasti rybolovu trvá dnes už čtvrtý den, nikdo kromě účastníků a jejich kamarádů o akci pořádně nic neví.

Je to nepochopitelné. Ačkoli jedním z témat, které se táhne po celou dobu AQUA 2012 a bylo i námětem včerejšího kulatého stolu organizovaném ministerstvem zemědělství, je nedostatečná osvěta a marketing týkající se prezentace a propagace ryb a výrobků z nich, je ideální příležitost, jak o problémech oboru informovat laickou veřejnost, trestuhodně nevyužita. I samotnému gesčnímu ministerstvu zemědělství poslali organizátoři akce tak všeobecné a mediálně nepoužitelné údaje, že je resort ani nerozeslal novinářům k možnému využití. Využít totiž nebylo co. Nesmyslné ostatně bylo již samotné načasování akce. Ta začínala, byť pod patronací ministerstva zemědělství, v sobotu 1. září, tedy ve stejný den, kdy probíhaly na výstavě Země živitelka Národní dožínky za účasti všech rozhodujících představitelů resortu. Ti pak logicky nemohli být zároveň při zahájení AQUA 2012, což byl ovšem jen vrchol pomyslného (ne)marketingového ledovce. Prostě - symbol nemluvného zasmušilého rybáře čekající pokud možno v co největší izolaci od okolního prostředí na svůj úlovek jakoby se promítl do celé AQUA 2012.
Česká republika je přitom zemí s nejnižší spotřebou nejen sladkovodních, ale jakýchkoli ryb ze všech vyspělejších zemí na světě. Přesto se celkem správně na úrovni EU profilujeme jako stát, který cíleně hodlá z evropských i vlastních peněz podporovat rozvoj sladkovodního rybářství. To má totiž zásadní problémy jak ve struktuře chovaných ryb, tak v efektivitě jejich chovů, tak v invenci jejich zpracování a samozřejmě právě v propagaci. Možná tedy někdo nechtěl, aby se o problémech veřejně mluvilo. Jenže to je cesta do pekel.
Chceme-li totiž tuzemské rybářství rozvíjet, nelze před problémy strkat hlavu do písku. Vše začíná již od zmíněné nevyhovující struktury nabídky. Dominantní tržní rybou je již léta kapr, ryba, která má podle některých údajů nejvíc kostí ze všech ryb na světě, údajně celkem 4 386. To zcela určitě není vlastnost, která by spotřebitele k nákupům kaprů lákala. Přesto ovšem tuzemští producenti i v rámci AQUA 2012 tvrdošíjně tvrdí, že je třeba se soustředit „na udržitelnou produkci kapra“. Kosti v rybách, a také jejich cena, jsou ostatně největším limitem pro nákup našich ryb. Obojí je ale řešitelné, kdyby to ovšem naši rybáři a zpracovatelé ryb řešit chtěli. Například formou filetů, tedy naporcovaných kusů masa ryb bez kostí. Taková nabídka by samozřejmě ryby zdražila, pokud se ovšem – a v tom je ten háček, nenajde další tržní zhodnocení pro rybí „odpad“, například jako surovinového zdroje pro různá krmiva, nebo prostřednictvím rozšíření škály nabídky výrobků z ryb o různé vnitřnosti vhodné na polévku či další pokrmy. Prý to naši zpracovatelé dělají… pak ovšem moc nechápu, že takové produkty není téměř nikde vidět. Určitě lépe než dosud je řešitelná ekonomika chovu ryb, na jejímž konci je levnější produkce. Cestou jsou „uzavřené akvakultury“, tedy intenzivní chov ryb v „továrnách na ryby“, kde je ČR jedinou evropskou zemí, která tímto způsobem ryby neprodukuje. Odrazujím faktorem byla dosud vysoká energetická náročnost takových chovů, neboť k opravdu intenzivní a tedy ekonomicky efektivní produkci je nutné udržovat v příslušných továrnách na ryby stálou optimální teplotu. Ani to ale není neřešitelné, neboť k udržování vhodné teploty se může využít odpadní teplo z elektráren nebo bioplynových stanic. Nikdo to ovšem u nás ani nezkusil.
Výsledkem je, že když už si český spotřebitel koupí mimo Vánoce nějakou rybu, je to obvykle pangas z Vietnamu nebo nějaká mražená mořská potvora. Kromě kapra se totiž náš spotřebitel může z domácí produkce setkat tak maximálně s nabídkou pstruha. Pokrmy z ryb navíc téměř nenabízejí ani restaurace, a to ani ty v blízkosti rybníků. Pokud si někdo chce dát něco jiného než kapra, většinou požádá známého rybáře, a nebo si, je-li sám rybář, chytí potřebnou surovinu sám.
I to je samozřejmě cesta. Na rybářskou a rybníkářskou tradici našich zemí ovšem poněkud tristní. Těžko se ale něco změní, nebude-li veřejný tlak na potřebné změny. Že to funguje, ukazuje postupné zmrtvýchvstávání českých tradičních potravin, farmářských trhů, opětný vznik menších obchůdků s nabídkou místních potravin. Mimořádná neschopnost komunikace ze strany všech tuzemských producentů rybích surovin, jejich zpracovatelů i veškeré vědecko-výzkumné oborové komunity je ovšem v případě rozvoje nabídky našich rybích produktů velkou brzdou. Dokazuje to i pojetí Světového sympozia AQUA 2012.
Petr Havel

Archiv článků: září 2012

Kauza metanol: Neschopnost některých politiků je neskutečná

AQUA 2012: Marketingový propadák v přímém přenosu

Blogeři abecedně