Heuréka, chtělo by se zvolat poté, co kabinet Petra Nečase po dvou týdnech tápání a mnohahodinovém vládním jednání konečně přišel na to, co je třeba skutečně proti černému trhu s lihovinami udělat. Totiž – vyžadovat doklady o původu surovin použitých při jejich výrobě, tedy, jak je to například v potravinářství zcela běžné, vyžadovat „dohledatelnost původu“.

To je přitom něco, co například kvůli nemoci šílených krav (BSE) funguje třeba u hovězího od roku 2001, tedy více než 11 let. Je přitom zajímavé, že dohledatelnost původu je u potravin celkem standardní věc, ačkoli lihoviny patří rozhodně k principielně rizikovějším výrobkům, než právě potraviny. Prokazování původu je samozřejmě základním preventivním opatřením při kontrolách vyrobeného a prodávaného alkoholu, což ovšem především ministerstvo zdravotnictví patrně při vyhlášení totální prohibice nějak nenapadlo. Díky tomu spadli do důsledků sankcí korektní výrobci a prodejci alkoholu. Ponechme nyní stranou propad příjmů státního rozpočtu a ztráty výrobců i prodejců lihovin, neboť o tom již bylo napsáno mnohé. Daleko větší, zatím nevyčíslitelnou ztrátou totiž je a hlavně bude nedůvěra v lihoviny našeho původu v zahraničí, zejména v EU, která již také požaduje po naší zemi, abychom export lihovin z ČR zakázali. K tomu je třeba jednoznačně říci, že v tomto smyslu logický postoj EU vychází z naprosto amatérsky stanovené absolutní, byť dočasné prohibice, která hází veškeré lihoviny v ČR do jednoho pytle, aniž by k tomu byl důvod.
Když už totiž měla nějaká prohibice vůbec být, pak ne plošná, ale selektivní, přičemž příslušným selektivním parametrem by bylo právě to, k čemu vláda došla – schopnost nebo neschopnost prokázat, odkud výrobek pochází, a zároveň, odkud pocházejí suroviny k jeho výrobě. Takové řešení by zcela přirozeně generovalo možnost nebo nemožnost lihoviny exportovat do zahraničí a EU by byla spokojena. Mimochodem, původ finálního výrobku a vstupní suroviny není zdaleka jedno a totéž. Bohužel se ale zdá, že ani o tom nemají zodpovědní politici ani páru. Takzvaný rodný list lihovin, jak se dnes zcela zbytečně nepřesně dohledatelnosti původu říká, totiž musí vznikat na několika úrovních.
Je třeba naprosto naivní se domnívat, že by mohli původ surovin k výrobě 21 milionů litrů lihovin, které mají ve svých skladech, prokázat obchodníci, nebo například hostinští. Ti mohou a musí garantovat původ svého dodavatele, ať již distributora, nebo přímého výrobce. Původ surovin pak musí umět prokázat právě příslušný výrobce. Takhle ovšem recept na potírání černého trhu s lihem zatím nezazněl. Za stav nevěrohodnosti našich lihovin zodpovědný ministr zdravotnictví kromě toho z problému zbaběle prchá a takzvané „rodné listy“ hází na ministerstvo zemědělství, které je ze všech dotčených resortů za současný stav nejméně odpovědné. Jednak nemá ve své gesci průmyslový líh – metanol, neboť tato látka se nesmí k výrobě potravin používat. Jednak nemá v gesci orgány celní správy, které mají kontrolovat líh a nakládání s ním. A konečně nemá v gesci ani kontrolu restauračních a stravovacích zařízení, tedy konečné články černého trhu s lihem, protože ty jsou dosud v gesci ministerstva zdravotnictví.
Pravda, právě ministerstvo zemědělství má největší zkušenosti s dohledáváním původu surovin i výrobců potravin dodávajících do tržní sítě své zboží. Ministr Petr Bendl by tak možná mohl vyřešit problémy ministra Leoše Hegera. Je ale třeba vědět, kdo může v řetězci výroby potravin co garantovat. Představa, že by třeba mohla síť Tesco garantovat původ suroviny k výrobě deset let staré irské whisky na irském území, je úplná blbost. Trochu to zatím ale vypadá, že si někteří politici myslí, že je to možné. Jestli to takhle bude chtít opravdu někdo chápat, máme tu prohibici na dalších mnoho měsíců. Takže shánějme na Vánoce vaječňák.
Petr Havel