Petr Havel

27. 11.

Ceny vody stále vzbuzují emoce i díky protichůdným informacím

Petr Havel Přečteno 2693 krát

Zájem médií i veškeré veřejnosti o téma vody každoročně eskaluje na konci roku, kdy majitelé a provozovatelé vodohospodářských sítí vyhlašují ceny vodného a stočného na rok následující. Letos je navíc téma cen vody okořeněno rozpornými postoji vodohospodářů a ministerstva životního prostředí k připravovaným zákonům, jejichž výsledná podoba bude mít na ceny vody poměrně zásadní vliv.
V prvé řadě je ale nutné konstatovat, že zmiňované zákony ovlivní ceny vodného a stočného až v roce 2017. Pokud se tedy dnes diskutuje o tom, že se ceny vody zvýší v příštím roce, a podle některých již zveřejněných ceníků na příští rok se nenaplňují katastrofické scénáře o razantním růstu cen, není tato skutečnost argumentem ani pro postoj vodohospodářů, ani ministerstva. Stejně tak se bude i v příštím roce v zásadě opakovat situace, která udivuje spotřebitele napříč celou zemí – totiž, že ceny vody se v jednotlivých regionech a u jednotlivých vodohospodářských společností velmi liší, často až více než o dvojnásobek. Je ale třeba vědět, že největší rozdíly vyplývají ze skutečnosti, že v některých lokalitách platí lidí jen za dodávku vody, ne za její čištění – tedy pouze vodné, a ne stočné. To bohužel ve své argumentaci opomíjí i ministerstvo, které konstatuje rozpětí cen vody v rozmezí 38 až 99 korun, čímž zbytečně zjitřuje emoce lidí. Ony méně než poloviční ceny vody totiž vyplývají ze skutečnosti, že někteří spotřebitelé platí z dvousložkové ceny pouze jen jednu část. Dalším významným rozdílem při tvorbě cen vody je skutečnost, že pitnou vodou jsou občané ČR zásobováni zhruba půl napůl z povrchových a podzemních zdrojů vody. Povrchová voda je přitom zhruba čtyřnásobně dražší, než voda podzemní, takže je zcela zřejmé, že se tento rozdíl musí v cenách vodného a stočného v různých částech ČR nějak projevit. Ani to ale ministerstvo nezmiňuje, čímž opět orientaci spotřebitelů ohledně příčin rozdílných cen – v tomto případě vodného – neusnadňuje.
Rozdíl v cenách povrchové a podzemní vody chce přitom ministerstvo (životního prostředí) napravit zvýšením poplatků za odběr podzemních vod, a přestože proti tomu vodohospodáři protestují, je asi korektní říci, že tento záměr ministerstva je správný. Jednak se tím uvedou náklady za vodu povrchovou i podzemní konečně do vzájemného souladu, jednak by měla být podzemní voda teoreticky (není-li kontaminována) kvalitnější a jednak je strategicky správné podzemní zdroje vody více než dosud chránit. Je ale také třeba vědět, že zvýšení poplatků za odběr podzemních vod nepovede, pokud mluvíme o pitné vodě, k žádné větší úspoře. To proto, že zhruba polovina území ČR, které je zásobováno podzemními zdroji vody, nemá v současné době jinou alternativu v adekvátní zásobě povrchových vod. Toho lze sice časem dosáhnout nákladnými přečerpávajícími systémy, to ale nebude hned a něco to prostě bude stát. Druhá věc je, že v ČR je spotřeba vody jedna z nejnižších ve vyspělém světě (například oproti USA jde o třetinovou spotřebu), takže ambice ministerstva, podle nichž dojde zvýšením poplatků za odběr podzemních vod k většímu šetření s vodou, nemá reálný základ. Kromě toho, nižší spotřeba vody nevede k jejímu zlevnění, ale naopak, protože i na menší objem vody je nutné aplikovat veškeré transportní, čistící, investiční a další procesy, které se pak rozpočítávají na méně kubíků, a tím pádem cena roste. Nicméně – jak již bylo řečeno, je postupný růst poplatků za podzemní vody správným záměrem a v budoucnosti tak půjde zejména o to, aby se vybrané finanční prostředky vracely zpět do vodohospodářské oblasti. To již ministerstvo přímo ústy ministra Richarda Brabce slíbilo a dokonce už představilo dva projekty, jakým způsobem se to bude dít. V tom tedy zdá se, problém není.
Druhý připravovaný zákon, respektive novela Nařízení vlády o podmínkách vypouštění odpadních vod do vod povrchových, ovšem problémem je, zejména proto, že tento impuls k růstu cen vody – v tomto případě stočného – je zbytečný. Uvedená novela totiž – pro představu – nutí stávající čistírny odpadních vod používat takové technologie, které z čistírny vypustí vodu do vodních toků prakticky „křišťálovou“, což by mělo určitou logiku, kdyby se tato vypuštěná voda v přírodě opět „nezamazala“. Z čistíren se totiž voda většinou vypouští do řek, které protékají krajinou, z níž se do vody z polí, lesů, ale i díky lidské činnosti, spadu mikročástic poletujících ve vzduchu a z dalších zdrojů dostávají opět všechny látky, které z vody prostřednictvím svých technologií předtím čistírny odstranily. Čistá vypuštěná voda je tak po pár set metrech, maximálně několika kilometrech, opět plna fosforu, dusíku a dalších kontaminantů, takže je poněkud kontraproduktivní vypouštět vodu do přírody v nadstandardní, a v zásadě nepřirozeně čisté podobě.
Samozřejmě je správné, aby voda vypouštěná z čistíren životní prostředí zatěžovala co nejméně. Myslí na to i evropská legislativa, která právě proto stanovuje maximálně přípustné limity látek ve vypouštěných vodách. Zmiňované české Nařízení vlády však jde hodně nad rámec evropských směrnic, přičemž limity v Nařízení navrhované drtivá většina čistíren odpadních vod v ČR není schopná prostřednictvím stávajících čistících technologií splnit. Řešením jsou tak investice do lepších technologií, ty však v konečném důsledku zaplatí spotřebitel. Především v menších obcích lze proto, pokud bude navrhovaná novela zpřísňující limity látek ve vypouštěných vodách přijata, očekávat nárůst cen stočného. Na závěr lze jen připomenout, že ministerstvo životního prostředí je zatím ve svých snahách osamoceno – navrhované zpřísnění limitů odmítají logicky vodohospodáři, také ale ministerstvo zemědělství, ministerstvo průmyslu a obchodu, Hospodářská komora ČR i Legislativní rada vlády. Společným důvodem oponentů je právě dopad do cen vody pro spotřebitele i podnikatele, a nutnost udržení takzvané „sociálně únosné ceny vody“, která by neměla překročit dvě procenta z příjmů domácností. Nezbývá než doufat, že bude nakonec přijat nějaký životaschopný kompromis. Ten ale může být přijat jen v případě, že bude mít společnost k dispozici správné, a ne lobisticky a emotivně posunuté informace.

15. 11.

Podpora českých potravin: Konečně smysluplný projekt

Petr Havel Přečteno 1815 krát

Po více než čtvrt století došli také v naší zemi výrobci potravin společně s některými obchodníky k logickému a ze zahraničních zkušeností ve vyspělých zemích známému závěru: Totiž, aby se mohlo nějaké společné dílo podařit, je nutná spolupráce obou stran. V tomto případě jde o snahu zvýšit odbyt kvalitních tuzemských potravinářských produktů.
Stát se tak má prostřednictvím spolupráce Asociace českého tradičního obchodu (AČTO), Potravinářské komory ČR, Agrární komory ČR a Hospodářské komory ČR. Což je celkem přelomový akt, protože dosud si každý v zásadě hrál na svém písečku a druhá strana byla často vice nepřítelem než partnerem. Situaci samozřejmě nepomohly a nepomáhají nové a nové značky potravin, jejichž záměrem je deklarovat jejich národní původ, aniž by ale bylo zřejmé, v čem konkrétně onen původ spočívá a jak vlastně příslušné produkty mezi desítkami tisíců dalších položek poznat.
Je přitom celkem logické, že identifikačním parametrem je nejen z hlediska původu, ale také z pohledu kvality více než nějaká značka technologický postup výroby včetně definice použitých surovin. Právě to je cílem takzvaných cechovních norem, které v současnosti zpracovává Potravinářská komora ČR a které jsou v zásadě nástupci někdejších ČSN pro potraviny, po nichž značná část spotřebitelské veřejnosti nostalgicky touží. Inovovaná podoba ČSN tak reálně vychází vstříc požadavkům zákazníků, a zároveň nechává na úvaze výrobců, zda chtějí své produkty podle cechovních norem vyrábět. To by nebylo něco zas tak převratného, důležité jsou ale další kroky. AČTO totiž zároveň připravuje certifikaci prodejen, v nichž se budou potraviny vyrobené podle cechovních norem v určitém významném podílu (zatím se uvažuje o podílu mezi 60 až 70 procenty) prodávat. Spojením obou kroků by tak měl spotřebitel získat velmi jednoduchou metodou informaci, kde najde významnou nabídku tuzemských potravin, a to takových, které by měly mít obecně vyšší kvalitu, než zaručují stávající značky potravin, snad s výjimkou výrobků, které jsou nositeli některé ze tří evropských značek potravin. Ty lze za kvalitní a zároveň tuzemské již dnes považovat právě proto, že podmínkou udělení takové značky jsou právě zaručené technologické výrobní postupy a definované suroviny.
Záležet bude pochopitelně na dvou krocích – jak přísné a ohledem na kvalitu připravované cechovní normy budou, a jaké budou podmínky certifikace prodejen. Prezident Potravinářské komory ČR Miroslav Toman ale slibuje, že cechovní normy budou přísnější, než například projekt Česká potravina ministerstva zemědělství, ba přísnější, než jsou parametry výroby a závazného obsahu masa v případě známé špekáčkové vyhlášky. Některé z připravovaných norem už komora zveřejnila na internetu, což je další dobrá zpráva pro spotřebitele – totiž že komora před ním nic netají. Každopádně, dodržení cechovních norem zúží okruh výrobků, které se dnes jako „české“ a „kvalitní“ spotřebiteli nabízejí. To zároveň znamená, že obchody s významným podílem potravin vyrobených podle cechovních norem musí jejich závazný podíl strategicky zvážit, a je tak otázkou, od jakého podílu může příslušný obchod připravovaný certifikát získat.
Hned na počátku by měli navíc spotřebitelé vědět, že potraviny vyrobené podle cechovních norem budou ve většině případů dražší oproti potravinám, které podle cechovních norem vyráběny nebudou. Na rozdíl od různých marketingových projektů by ale v tomto případě měl spotřebitel vědět, z čeho příslušná vyšší cena vychází a stejně tak by si měl uvědomit, že částečně vyššími výdaji za takové potraviny mimo jiné v budoucnosti ušetří na výdajích týkající se péče o své zdraví. Kromě toho by se mohl začít tuzemský spotřebitel odpovědněji rozhodovat ohledně objemu nákupu potravin a tedy omezit plýtvání s nimi. Platí také, že nákupem tuzemských potravin podporují lidé národní nebo přímo regionální ekonomiku a zaměstnanost.
To vše jsou jistě známé teze, které však měly dosud od teorie do praxe poměrně daleko. Možnou spoluprací výrobců a obchodníků sdružených v AČTO by se ale k praxi mohly skutečně přiblížit. I proto, že AČTO představuje zhruba 25 procent podílu na tuzemském trhu prodeje potravin a disponuje plošně po celém území země asi 7 000 prodejními místy.

Archiv článků: listopad 2015

Ceny vody stále vzbuzují emoce i díky protichůdným informacím

Podpora českých potravin: Konečně smysluplný projekt

Blogeři abecedně