Petr Havel

23. 12.

Chov a lov ryb čekají v blízké budoucnosti zásadní změny

Petr Havel Přečteno 3008 krát

Přestože s výjimkou podzimních výlovů a předvánočního prodeje kaprů veřejnost ani politiky v naší zemi rybolov ani oblast rybářství příliš nezajímají, měla by se zejména odpovědná místa i rybáři samotní probudit co nejdříve ze zimního spánku.
Především v podmínkách mořského rybolovu dochází v posledních letech k zásadním změnám a další se připravují, což bude mít dopad také na naše sladkovodní rybářství. I v naší legislativě ale dojde ke změnám a kromě toho se poměrně převratné události dějí i v oblasti potravinářství v podmínkách konzumace ryb. I když právě to zatím pro Evropu ani pro nás není úplně aktuální – myslím tím důsledky verdiktu amerického Úřadu pro kontrolu potravin a léčiv (FDA), který uznal v listopadu letošního roku GMO lososy jako potravinu, která je pro člověka neškodná. Na druhou stranu budou rychlerostoucí lososi oproti konvenčně produkovaným lososům zřejmě levnější, což nepřímo ovlivní ceny jiných ryb na světovém, a potažmo evropském trhu.
Začněme ale – skoro doslova – v našem českém rybníku. Ministerstvo životního prostředí totiž připravuje opětné zavedení před časem zrušené povinnosti pro rybáře – totiž hlásit přikrmování ryb vodoprávním úřadům. Cílem je zvýšit kvalitu vod v rybnících, která je již tak na mnoha místech nízká, protože obsahuje látky, které v rybnících končí díky vodní erozi, tedy splachem často chemicky hnojené půdy s okolních polí. To souvisí s rybolovem a budoucností tuzemského sladkovodního rybářství obecně. Role rybníků v krajině je totiž mnohem širší, než jako ploch pro chov ryb, a lze očekávat, že nejen u nově vznikajících rybníků, ale i u těch stávajících, bude kladen stále větší důraz na jejich mimoprodukční funkce, což v praxi povede jednak k omezování intenzity produkce, jednak ke snižování počtu chovných rybníků a tedy i tuzemské produkce sladkovodních ryb. Částečně se tak již děje, z titulu ochrany přírody a krajiny je navíc již v současné době omezeno intenzivní hospodaření na 97 procentech našich rybníků, lze ale očekávat, že podmínky pro omezování se budou zpřísňovat.
Obdobně je tomu ostatně i u mořského rybolovu. Populace mořských ryb jsou na řadě míst někdejším i stávajícím mořským rybolovem redukovány téměř na úroveň vyhynutí, proto se postupně snižují kvóty na lov mořských ryb a živočichů a omezují se počty lodí v rybářských flotilách i druhy ryb, které je možné v moři lovit. V některých lokalitách, a jejich ploch stále přibývá, se už mořské ryby lovit buď vůbec nesmí, nebo se mohou lovit jen prostřednictvím přírodě blízkých technologií, čili ne sítěmi, ale třeba jen rybářskými pruty. Kromě toho má v současné době Evropská Komise na stole návrh, jehož cílem je povolit lov, transport a zpracování takzvaných podměrečných ryb. To je poměrně historický předěl, dosud se podměrečné ryby lovit nesměly, aby byl zachován reprodukční potenciál populací ryb do budoucnosti. Vzhledem k tomu ale, že při průmyslovém rybolovu uvíznou v sítích i malé (podměrečné) ryby, které se pak mrtvé vyhazují zpět do moře, je podle všeho lepším řešením již ulovené podměrečné ryby nějak využít. Tím by se jednak omezilo plýtvání ulovenými rybami, jednak by tím byl nahrazen postupný propad produkce mořského rybolovu.
Omezování mořského i sladkovodního rybolovu nastoluje otázku, jak zajistit celosvětově rostoucí poptávku po rybách za situace, kdy lidí na světě přibývá a také za situace, kdy je maso ryb považováno za zdraví prospěšné, díky obsahu omega tři a omega šest mastných kyselin. Zatím jedinou možnou alternativu přitom představují recirkulační uzavřené intenzivní akvakultury, což je – stručně řečeno – cílený chov ryb buď v ohraničeném území v moři, nebo „pod střechou“ v systému vodních nádrží stylem „od vidlí po vidličku“, tedy od jiker po tržní rybu. Na to sází také Evropská unie a prostřednictvím Operačních programů Rybářství podporuje investice do takových akvakultur (chovů ryb). Řada zemí již také v takových systémech ryby produkuje, v naší zemi ale vůči nim panuje značná nedůvěra, především z řad tradičních rybářů produkujících ryby v rybnících. A to i přesto, že i u nás již existuje příklad úspěšného producenta sladkovodních ryb, dokonce tak úspěšného, že je i významným exportérem své produkce mimo jiné do sousedního Německa. Lze jen podotknout, že jde o producenta jiných ryb než kapra (například pstruha, candáta, sumečka, úhoře atd.), takže vlastně není přímým konkurentem rybníkářské produkce. Stejnou cestou by se přitom mohli vydat i další podnikatelé, přičemž výsledkem by byla jednak pestřejší nabídka českých sladkovodních ryb pro naše spotřebitele, jednak on-line celoroční nabídka sladkovodní produkce. Bohužel, náš Operační programu Rybářství stanovuje jako podmínku pro žadatele o dotace na takový chov ryb nutnost prokázat prodej ryb v předchozím období, což logicky znemožňuje vstup nových subjektů do této oblasti. Vzhledem k tomu, že samotní rybáři jsou k chovům ryb „pod střechou“ skeptičtí a do této technologie se zrovna nehrnou, ujíždí v této oblasti naší zemi opět jeden z vlaků, které s sebou vezou konkurenceschopnost zemědělské (v tomto případě rybářské) produkce, což je velká škoda v zemi s mimořádně dlouhou tradicí rybářství a rybníkářství. Zvláště za situace, kdy je spotřeba sladkovodních ryb a ryb obecně v ČR jednou z nejnižších na světě a suverénně nejnižší v Evropě a „zachraňuje“ jí jen konzumace rybí polévky a smaženého kapra na Štědrý den. Něco by se mělo fakt změnit…

07. 12.

Revitalizace říčky Loděnice prokázala v praxi možnost spolupráce resortů

Petr Havel Přečteno 2083 krát

Návrat části koryta říčky Loděnice v úseku nad obcí Nenačovice na Berounsku do přirozeně meandrující podoby, který minulý týden představili veřejnosti společně státní podnik Povodí Vltavy a ministerstvo životního prostředí, by byl sám o sobě dobrým počinem. Už proto, že projektů tohoto typu se ani při potřebě zlepšit stav naší krajiny a přírody a snížit rizika povodní nebo sucha příliš v naší zemi nedělá. Vrátit tok do meandrujícího koryta je totiž o poznání složitější, než koryta toků prohloubit, břehy zpevnit kameny a poslat vodu rychlejším tempem sousedním obcím a regionům ležícím dál po proudu, ať se pro změnu zase starají ony.
V tomto případě ale došlo k prodloužení koryta říčky na úseku necelém dva kilometry dlouhém o plných 400 metrů, což je poměrně husarský kousek. Tok se tím samozřejmě výrazně zpomalil a zmiňovaná obec Nenačovice, která je pravidelně, téměř každoročně, zaplavována vodou z přívalových dešťů, bude oproti dosavadnímu stavu nepochybně lépe proti povodním ochráněna. (Staro)nově meandrující tok navíc vytváří základy pro budoucí tůňky, brody a obecně plochy, v nichž by se měli usadit ptáci, obojživelníci a další organismy vázané svou existencí na vodu.
Největším přínosem uvedeného projektu je ale i přes všechny zmiňovaná pozitiva skutečnost, že se na něm v praxi prolnuly aktivity dvou resortů, které spolu přes všechny proklamace o spolupráci reálně většinou válčí, přičemž „bojovou linií“ je střet mezi snahou co nejméně omezit podnikání v krajině ve prospěch průmyslového zemědělství na straně jedné a na straně druhé omezit toto podnikání nadstandardními regulacemi všeho druhu ve prospěch různé „havěti“ na úkor člověka.
V tomto případě ale splňuje revitalizace jak roli protipovodňové ochrany obce, tak přírodě blízké opatření, která má předpoklad zvýšit druhovou pestrost organismů na příslušné lokalitě. Kromě toho využije vodu z říčky ke znovuobnovení činnosti nenačovický mlýn, který byl do současné doby, paradoxně v pravidelně zaplavované obci, bez vody. Na projektu se také společně podílely oba resorty i finančně – i když podstatněji ministerstvo životního prostředí prostřednictvím dotací z Operačního programu životního prostředí (OPŽP), část peněz ale dodalo i Povodí Vltavy. Lze tak konstatovat, že „tudy vede cesta“ – nejen pro vodu, ale především pro politiky.
Nejen (ale zejména) spolupráci ministerstev zemědělství a životního prostředí naše krajina trpící stále vyšší neschopností zadržovat vodu potřebuje. Potřebuje jí i společnost k tomu, aby se nemalé finanční prostředky vydávané na prevenci rizik povodní nebo sucha neminuly účinkem. K tomu jsou však důležité takové instituce, které jsou schopné vzájemného dialogu a přijímání smysluplných řešení. Jednu z důležitých komunikačních rolí by přitom mohl hrát Svaz vodního hospodářství ČR (SVH ČR), který je ve veřejnosti znám především vyhlašováním soutěže „Vodohospodářská stavba roku“, zároveň se ale také podílí na podobě pravidel pro čerpání podpor v rámci OPŽP tak, aby projekty z něj vycházející plnily multifunkční kritéria. Je pozitivní, že se to alespoň částečně daří, a především, že existuje ochota naslouchat a využít připomínek i na druhé straně – MŽP.
Ministerstvo přitom deklaruje, že projekty typu revitalizace Loděnice hodlá cíleně podporovat i nadále, a nabízí zájemcům dokonce stoprocentní financování. MŽP se také snaží hledat způsoby, jak urychlit potřebná opatření za situace, kdy váznou jednání s vlastníky pozemků, na nichž by měla být opatření k prevenci sucha či povodní uskutečněna, a na rozdíl od procesu vyvlastňování ve veřejném zájmu, který preferují průmyslově zaměřené resorty, uvažuje o nájmu příslušných pozemků, na nichž by skutečně veřejně prospěšné stavby vznikaly.
Samozřejmě, přílišný optimismus není zcela na místě. Na obou stranách barikády je připraveno ještě mnoho munice na podporu ortodoxně ochranářských, či ortodoxně průmyslových priorit zasahující do tváře naší krajiny. Právě proto je ale vhodné ukazovat na konkrétních příkladech, že „když se chce, tak to jde“, jako se tomu stalo v Nenačovicích.

Archiv článků: prosinec 2015

Chov a lov ryb čekají v blízké budoucnosti zásadní změny

Revitalizace říčky Loděnice prokázala v praxi možnost spolupráce resortů

Blogeři abecedně