První nástřel reformy Společné zemědělské politiky EU (SZP) po roce 2013, který zveřejnila ve čtvrtek Evropská Komise, neobsahuje bohužel pro budoucnost evropského (a tedy i našeho) zemědělství naprosto zásadní oblast změn. Jde o okruh týkající se systémové revize současných regulačních a evidenčních opatření, které musí zemědělci při svém podnikání dodržovat, lidově řečeno o vůli výrazně snížit současnou byrokracii zatěžující tento typ podnikání.

Evropské zemědělství přitom postupně vyklízí své pozice na světovém trhu, neboť zemědělské suroviny a z nich vyráběné potraviny produkuje s vysokými náklady a stává se v porovnání s výrobky z oblastí mimo EU cenově nekonkurenceschopné. Zmiňované vysoké náklady jsou dány řadou příčin, například v porovnání s rozvojovým světem vysokými náklady na pracovní sílu. S tím lze těžko něco dělat, o to důležitější je pokusit se snížit náklady v jiných oblastech. Vzhledem k tomu, že efektivita evropské zemědělské produkce je v řadě komodit a zemí při používání současných technologií již na hranici možného maxima, je jednou z mála zbývajících rezerv redukce nadbytečné administrativy. I když neexistuje kvalifikovaná analýza dopadů nadměrné regulace podnikání v zemědělství v EU, odhady hovoří o tom, že regulace a byrokracie zvyšují náklady v zemědělství v EU až o 30 procent. Pokud by to tak skutečně bylo, má v této oblasti EU obrovské rezervy.

Unie přitom odůvodňuje povinnosti ukládané zemědělcům a potravinářům především zájmem o ochranu spotřebitele a bezpečností potravin, a zároveň využívá své nadstandardně přísné podmínky jako netarifní překážky zahraničního obchodu (ochranu vlastních producentů) před dovozy zemědělských surovin a potravin do EU. To má svou logiku ale jen v případě, že jde prokazatelně o regulace s přímou vazbou na kvalitu potravin. Řada administrativních a regulativních opatření nicméně takovou přímou vazbu nemá a jediným motivem k nim je odůvodnění existence rozsáhlého aparátu úředníků placených z peněz daňových poplatníků a zdražujících zemědělskou a potravinářskou produkci.

V tezích reformy také chybí deklarovaná podpora využívání nových a efektivnějších technologií při zemědělské produkci. A to přesto, že sami evropští farmáři letos v létě zformulovali petici, v níž vyšší využívání nových technologií (v textu není přímo zmíněna podpora geneticky modifikovaných organismů – biotechnologií, což by byl asi pro některé politiky a ekologické aktivisty červený hadr) požadují. Právě v GMO, ale obecně při rychlejším zavádění vědeckého poznání do podnikatelské praxe, má EU další výraznou rezervu při zvyšování své konkurenceschopnosti.

Pokud se týká stanovení výše a systému zemědělských dotací, což je momentálně jediný v médiích diskutovaný parametr změn, je třeba říci, že zveřejnění základních tezí lze interpretovat naprosto rozdílným způsobem. Dovídáme se tak na jednu stranu, že budoucí systém odstraní současnou diskriminaci nových členských zemí, na druhou stranu pak, že nerovnosti budou dále pokračovat. Obojí je přitom pravda, byť pro laika jistě matoucí.

Pokrokem je přitom uvažovaný stejný systém výplaty dotací, což v současné době není. Pokrokem je také úvaha o minimální spodní hranici dotací, pod kterou by nebyli žádní zemědělci ze všech členských zemí EU. A konečně je pokrokem i úvaha o různých sazbách dotací pro různé typy regionů, blížící se u nás dříve známému systému takzvané „polohové renty“. Podmínky pro dotační odlišnosti jsou však formulovány velmi vágně, což ovšem v současném stadiu „prvního nástřelu“ není zas tak velkým překvapením. Pro českém zemědělství je nicméně největším problémem „zastropování“ dotací, tedy předpokládané maximální limity pro objem dotací na jeden podnik. Naše zemědělské podniky jsou totiž oproti průměru EU velké a případnými škrty by byly nejvíce ohroženy.

Na druhou stranu není zřejmé, jak by byly stropy dotací konstruovány, stejně tak jako není zřejmé, o kolik by měly být velké podniky díky své velikosti a teoreticky vyšší efektivitě efektivnější, což je jedním z důvodů, proč chce právě těmto subjektům Brusel krátit dotace. Druhým důvodem je teze, že velké podniky mohou více poškozovat životní prostředí – avšak i tady chybí věrohodná analýza. Pro „zastropování“ tak v současné době chybí ekonomické a environmetální argumentace a bylo by velmi žádoucí příslušné dokumenty zpracovat. Pokud se přitom prokáže, že efektivita z velikosti skutečně existuje a zároveň jsou prokazatelné negativní dopady z hospodaření velkých podniků na životní prostředí, bylo by spíše než zastropování dotací žádoucí stanovit velkým podnikům povinnost použít část dotací na kompenzace negativních vlivů na krajinu. To by bylo spravedlivější, než jim dát méně peněz a případné negativní důsledky hospodaření vůbec neřešit.