Proč bychom neměli jíst maso z krokodýlů?
V zemi zvyklé na chov a porážky skotu, prasat nebo drůbeže se může zdát legislativa týkající se chovu a porážek krokodýlů, kteří zde normálně nežijí, jako totální pitomost. Jenže krokodýli u nás jsou, a to nejen v zoologických zahradách, ale i jako zvířata v faremním chovu, a tedy jako zvířata využitelná ke komerčním a gastronomickým účelům.
K tomu, aby se tak stalo, je ale nutné odchované krokodýly nějakým způsobem šetrně usmrtit. Což je problém u zvířete, které je součástí mezinárodní úmluvy o obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin CITES. Chov ani porážky takových druhů neřeší jednotně ani evropská legislativa, přestože tuzemská krokodýlí farma není v EU jediná a obdobné faremní chovy jsou v rámci Evropy například v Itálii.
Což mimo jiné znamená, že i krokodýly chovat i usmrcovat lze. Kardinální problém ale je, jaké krokodýly. Skutečností je, že jako chráněný druh jsou všichni krokodýlí jedinci přímo odchycení v přírodě chráněni a využívat je ke komerčním účelům (pokud do nich nebudeme počítat roli krokodýlů jako turistické atrakce) není možné. To ale neplatí pro druhou a další generaci jedinců odchovaných již v zajetí ve faremních chovech, což je právě případ, který v současné době řeší příslušná tuzemská vyhláška k veterinárnímu zákonu.
Ve své podstatě je faremní chov krokodýlů sice dosti exotickou, přesto však plně srovnatelnou alternativou k farmovým chovům pštrosů nebo jelenovitých. I v tomto případě umožňuje legislativa jejich šetrné usmrcení a využití masa a dalších surovin z poraženého zvířete ke komerčním účelům. Pokud tedy konzumujeme třeba srnčí na víně, můžeme si dát klidně i krokodýla.
Je samozřejmě otázkou, zdali je kulinářské využití produktů z chráněných živočichů filosoficky správné. Na druhou stranu mohou úspěšné faremní chovy přispět paradoxně k jejich ochraně za situace, kdy se ohrožený druh v zajetí dokáže dobře množit.
Neděsme se tedy porážek krokodýlů ani konzumace jejich masa. Ve světle současných metod usmrcování velryb nebo žraloků kvůli polévce ze žraločích ploutví a obecně většiny rybolovných metod je smrt odchovaného krokodýla elektrickým prodem, jak to vyhláška předpokládá, celkem humánní.
A pokud se týká našich jídelníčků, s postupující globalizací a migrací kohokoli kamkoli lze do budoucna předpokládat mnohé další exotické pokrmy, jejichž výrobní cyklus bude nutné z hlediska bezpečnosti spotřebitele i animal welfare (pohody zvířat) nějak legislativně řešit. Zatím jediný (ale kdo ví, zda tomu tak bude časem) faremní chov krokodýlů v ČR budiž toho pilotním testem.
K tomu, aby se tak stalo, je ale nutné odchované krokodýly nějakým způsobem šetrně usmrtit. Což je problém u zvířete, které je součástí mezinárodní úmluvy o obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin CITES. Chov ani porážky takových druhů neřeší jednotně ani evropská legislativa, přestože tuzemská krokodýlí farma není v EU jediná a obdobné faremní chovy jsou v rámci Evropy například v Itálii.
Což mimo jiné znamená, že i krokodýly chovat i usmrcovat lze. Kardinální problém ale je, jaké krokodýly. Skutečností je, že jako chráněný druh jsou všichni krokodýlí jedinci přímo odchycení v přírodě chráněni a využívat je ke komerčním účelům (pokud do nich nebudeme počítat roli krokodýlů jako turistické atrakce) není možné. To ale neplatí pro druhou a další generaci jedinců odchovaných již v zajetí ve faremních chovech, což je právě případ, který v současné době řeší příslušná tuzemská vyhláška k veterinárnímu zákonu.
Ve své podstatě je faremní chov krokodýlů sice dosti exotickou, přesto však plně srovnatelnou alternativou k farmovým chovům pštrosů nebo jelenovitých. I v tomto případě umožňuje legislativa jejich šetrné usmrcení a využití masa a dalších surovin z poraženého zvířete ke komerčním účelům. Pokud tedy konzumujeme třeba srnčí na víně, můžeme si dát klidně i krokodýla.
Je samozřejmě otázkou, zdali je kulinářské využití produktů z chráněných živočichů filosoficky správné. Na druhou stranu mohou úspěšné faremní chovy přispět paradoxně k jejich ochraně za situace, kdy se ohrožený druh v zajetí dokáže dobře množit.
Neděsme se tedy porážek krokodýlů ani konzumace jejich masa. Ve světle současných metod usmrcování velryb nebo žraloků kvůli polévce ze žraločích ploutví a obecně většiny rybolovných metod je smrt odchovaného krokodýla elektrickým prodem, jak to vyhláška předpokládá, celkem humánní.
A pokud se týká našich jídelníčků, s postupující globalizací a migrací kohokoli kamkoli lze do budoucna předpokládat mnohé další exotické pokrmy, jejichž výrobní cyklus bude nutné z hlediska bezpečnosti spotřebitele i animal welfare (pohody zvířat) nějak legislativně řešit. Zatím jediný (ale kdo ví, zda tomu tak bude časem) faremní chov krokodýlů v ČR budiž toho pilotním testem.