Relikt studené války z minulého století – to by byla zřejmě nejvýstižnější charakteristika polotajemné státní instituce, která, kdyby byla alespoň z desetiny pod takovou mediální palbou, jako „profláknuté“ Lesy České republiky, nemohla by již dávno ve své současné podobě existovat. Správa státních hmotných rezerv (SSHR).
Je opravdu překvapivé, jak se této instituci léta vyhýbají úvahy o tom, kde státu utíkají peníze, jak její případnou další existenci zefektivnit a zdali má například vůbec smysl za nemalé peníze daňových poplatníků nakupovat, obměňovat a skladovat zemědělské suroviny k výrobě potravin, které vzhledem k objemu těchto zásob rozhodně národ před hladem nespasí. A už vůbec nepochopitelné je skladování komodit jako je kaučuk nebo bavlna.
Skutečnost, že „státu vybuchla bavlna za půl miliardy korun“, jak napsal tento týden týdeník Ekonom, je přitom podle všeho jen vrcholem ledovce, aniž by se kompetentní potápěči spustili pod hladinu zjiš´tovat, jak velký takový ledovec vlastně je. Z řady i známých ekonomických ukazatelů (rozpočet SSHR, prodeje majetku, náklady na skladování, parametrů pro obměňování atd.) lze ale usoudit, že prostřednictvím SSHR již uteklo státu opravdu hodně miliard. Nikoho to, zdá se, nezajímá.
A to i přesto, že existují dokumenty o podivných „rotačních smlouvách“, které umožňují smluvním partnerům SSHR v privátních obchodech nekonečně „otáčet“ státní strategické suroviny, samozřejmě se ziskem ve prospěch oněch partnerů a tedy fakticky na úkor státu. Jistě, rotační smlouvy jako takové nejsou porušením platných zákonů – jiná věc je ale skutečná realizace prostřednictvím celé série smluvních dodatků, které fakticky mění doby smluvních vztahů, ceny komodit, a bůh ví, co ještě. Na celém systému SSHR je přitom podstatných několik věcí.
SSHR na řadu zakázek nevypisuje výběrové řízení, protože ze zákona nemusí
SSHR navenek prakticky vůbec nekomunikuje
Pokud SSHR komunikuje, pak jen ve formě vysvětlování podezřelých informací (například neznámé vlastnické struktury strategického skladovatele pohonných hmot Viktoriagruppe – dodnes nevysvětleno), přičemž prakticky nikdy nepodá vysvětlení, které se žádá
Na informace poukazující na netransparentní a nevýhodné finanční transakce reaguje SSHR výhrůžkami, arogancí a předkládáním vysvětlení, která - stručně řečeno - obsahují pouze odkazy na to, že existují zákony, podle nichž SSHR funguje. Jenže jde o to, jak.
To vše jsou relikty minulosti, stejně jako teze o potřebě strategicky skladovat potravinářské komodity. V praxi by se v podmínkách ČR možná někdy hodilo pár konzerv či kartonů pitné vody pro občany, které mohou na nějaký čas odstřihnout od dostupnosti k jídlu povodně. Obvykle to ale stejně funguje tak, že nejnutnější potraviny v takových případech zdaleka neposkytuje jen SSHR, ale – což možná leckoho překvapí, třeba i zlé ošklivé nadnárodní maloobchodní řetězce.
Faktem je, že ČR je součástí EU, a jestli by se vůbec v potravinami přehlcené Unii měly vytvářet, udržovat a obměňovat nějaké zásoby jídla, tak možná na celoevropské úrovni. Ale i to je hloupost. Kdyby totiž hrozily nějaké válečné konflikty, pak by prostředkem boje bylo sotva vyhladovění protivníka jako ve středověku. A pokud by šlo o obdobu „krabičky poslední záchrany“ v případě požárů, povodní, tajfunů a dalších klimatických animozit, je velmi pravděpodobné, že nepříznivé počasí širšího rozsahu by zasáhlo a pravděpodobně zničilo i ony nedoknutelné zásoby, které by měly občany ČR nebo EU zachránit.
Vše tak nasvědčuje tomu, že existence strategických zásob potravin není strategickou spásou pro občany této země, ale dobrým byznysem pro pár vyvolených za peníze daňových poplatníků. Těch ale není nazbyt a i kvůli potřebě důchodové reformy nebude ani v budoucnosti.
Právě v těchto dnech se živě diskutuje o tom, kde vzít 4,5 miliardy na podporu stavebního spoření. Nemohl by být alespoň tohle impulz pro politiky, aby se blíže podívali například na chod SSHR? Kdyby se dívali dříve, tak jsme možná tu částku mohli v rezervách státu bez problémů mít....