Novela mysliveckého zákona, kterou připravuje ministerstvo zemědělství, vzbuzuje bohužel spíše iracionální emoce, než aby se o novele vedla racionální debata – zejména ze strany Českomoravské myslivecké jednoty (ČMMJ). Je přitom jasné, že dobře zformulované změny by v řadě případů pomohly i samotné ČMMJ.
Ta je přitom, což se příliš neví, ve svém kategorickém odmítání jakýchkoli změn v oblasti myslivosti stále ve větší izolaci. Například v rámci „kulatého stolu“, který proběhl na téma změny v myslivecké legislativě v úterý 23. dubna na ministerstvu zemědělství, byl zástupce ČMMJ fakticky jediný, který novelizaci mysliveckého zákona odmítl. Svůj původně negativní postoj přehodnotili i zástupci lesnické a dřevařské fakulty České zemědělské univerzity v Praze – signatáři petice proti novelizaci zákona. Petice byla prý podle nich namířena proti jinému návrhu, než jaký ve skutečnosti ministerstvo připravuje. Je tedy otázkou, jaké informace o navrhovaných změnách má členská základny ČMMJ, která své protesty a podporou petice proti novelizaci zúžila zejména na nesouhlasné stanovisko s případným snížením minimální plochy honiteb.
To je však jen zástupný problém, který v současné době novela vůbec neřeší. Podstatné jsou totiž úplně jiné věci, z nichž nejviditelnější ambicí novelizace je vytvořit účinné nástroje na snížení stavů přemnožené, zvláště černé zvěře. Kupodivu ale ani to není to systémové, co je třeba na současném stavu měnit, neboť přemnožená zvěř je zase jen důsledkem čehosi, co nefunguje tak, jak by mělo.
Hlavní příčinou jsou přitom okleštěné kompetence vlastníků honebních pozemků. Dalším zásadním problémem je oddělení výkonu práva myslivosti od zemědělského hospodaření v krajině, tedy i okleštěné pravomoci uživatelů honebních pozemků. Ačkoli tvoří dvě třetiny veškerých honiteb v ČR pozemky polní, tedy pozemky, na kterých zemědělci pěstují polní plodiny, případně plochy pastvin a luk, rozhodují o mysliveckém hospodaření na všech těchto plochách v praxi myslivci. Oponenti samozřejmě namítnou, že se vlastníci i uživatelé mohou na mysliveckém hospodaření podílet již nyní – a je to do jisté míry pravda. Ve skutečnosti se tak ale často neděje, zejména proto, že svolání valných hromad honebních společenstev je dnes v zákoně „ošetřeno“ takových způsobem, že se o konání takové akce dozví – nadneseně řečeno – jen ten, kdo je na ní žádoucí. Vlastníci pozemků totiž často žijí úplně někde jinde, než kde jsou jejich honební pozemky – a protože oznámení o konání valné hromady stačí vyvěsit třeba na chodbě obecního zastupitelstva v horní dolní, nedozví se ti, na jejichž pozemcích se myslivecky hospodaří, vůbec nic. Legislativa navíc neukládá pravidelné svolávání valných hromad v nějakém určitém období. To vše v praxi znamená, že vlastník sice teoreticky uplatňovat svá práva může, ale fakticky to často není možné.
Samostatnou kapitolou je přetrvávající pojetí myslivosti jako hobby zájmu naplňující částečně i zájem veřejný. To již v řadě případů dávno není pravda. Jednak, kdyby myslivci skutečně naplňovali veřejný zájem, nečinily by škody způsobené zvěří jen na polních pozemcích ročně několik miliard korun. K tomu je třeba připočíst škody na lesních pozemcích, ale i na drobné zvěři, kvalitě krajiny, částečně i zvýšené erozi, a podobně. Veřejným zájmem přece není ničit někomu jeho majetek nebo právě i majetek veřejný.
Za druhé, i díky postupně se tenčící základně ČMMJ, ale i nemožnosti ČMMJ hradit vlastníkům způsobené škody, je nutné uvažovat minimálně o částečné profesionalizaci myslivosti. To není nic proti řadovým myslivcům – srdcařům, pro které je myslivost skutečně radostí, některé kusy zvěře nazývají jménem a v zimě je chodí přikrmovat. Myslivost má ale také svou druhou stránku, kterou současná podoba zákona prakticky vůbec nereflektuje – a to je byznys. Tento byznys zdaleka není tak malý, jak by se mohlo zdát. Vše začíná již u inkasa z pronájmů lukrativních honiteb, pokračuje poplatky za střílení trofejní zvěře a končí lovem a prodejem ulovené zvěře do tržní sítě, často navíc načerno. V tomto směru je myslivost podnikání jako každé jiné, a tomu také musí odpovídat příslušné legislativní parametry. Vzhledem k miliardovým škodám způsobených zvěří je navíc jasné, že se minimálně v některých lokalitách se vlastníkům či nájemcům honebních pozemků profesionální, placený myslivec, velmi vyplatí. Pro některé členy ČMMJ to tak může být do budoucna i velmi dobré povolání.
Zvláště za situace, kdy stávající struktura plodin pěstovaných na orné půdě, například rostoucí plochy kukuřice, navyšování počtu divočáků skutečně nahrává. V tom mají autoři v úvodu zmiňované petice pravdu – totiž, že přemnožená zvěř je důsledkem způsobu hospodaření. Tím spíše je ale právě nutná novelizace zákona, která musí na tento stav reagovat.
I proto novelu podporuje vedle Asociace soukromého zemědělství ČR také Svaz vlastníků půdy ČR, Sdružení vlastníků obecních a soukromých lesů v ČR, Sdružení vlastníků honebních pozemků, Asociace myslivosti ČR, Řád svatého Huberta a trochu opatrně i Agrární komora ČR. Samozřejmě, ČMMJ je stále dominantním hráčem v české myslivosti, jak počtem členů, tak ale zejména úspěšnou lobby napříč všemi politickými stranami. Je ale třeba vědět, že myslivců, organizovaných i neorganizovaných, je u nás kolem 100 000, zatímco vlastníků pozemků kolem tří milionů. A určitými „vlastníky“ naší krajiny jsme my všichni. Mluví-li se tedy v souvislosti s myslivostí o veřejném zájmu, pak je řádově vyšším veřejným zájmem rozumná novelizace mysliveckého zákona, která bude ku prospěchu všem – i myslivcům.