Návrh novely zákona o prodeji státní půdy, jejíž cílem je deklarované zamezení spekulacím při nákupech pozemků (ačkoli podmínky prodeje a ceny státní půdy a nakládání s ní by bylo třeba změnit v daleko zásadnějších bodech), jsem v minulosti kritizoval již několikrát. Většinou z pozice dotčených zemědělců, kterým stávající podoba zákona neumožňuje koupit si půdu, na které léta hospodaří, a naopak evropské zákony je zavazují k tomu, že výměru a strukturu půdy musí kvůli dotacím v rámci pětiletých závazků udržet. A že tedy není divu, když o státem prodávanou půdu usilují všemi prostředky, byť na hranici (ale ne za hranicí) zákona.
Jak se ale zdá, je tohle populistickým poslancům „v čele s ministrem zemědělství“, jak hrdě hlásá mluvčí Gandalovičova ministerstva, naprosto ukradené. Obecně liberální přístup typu „je jedno, kdo tu půdu koupí, hlavně když tržně zaplatí“, skutečně také obecně platí. Jenže je tu několik maličkostí.
Za prvé jsou zamýšlené kauce nově skládané zájemci o státní půdu diskriminující vůči zejména malým zemědělcům, ale i zemědělcům obecně. Jejich provozní kapitál v konkurenci s nezemědělci je evidentně menší, byť se nedá říci, že by zemědělci právě v příhraničních oblastech, kde takzvaný "spekulativní nákup pozemků" nejčastěji probíhá, byli chudí. Svůj majetek mají ale hlavně v nemovitostech, zvířatech, v zasetých hospodářských rostlinách. Skrytá diskriminace chudších je taky v přímém rozporu s deklarovanou vládní podporou drobného a středního podnikání, což je až na výjimky v praxi drtivá většina našich zemědělců. Ale budiž, sliby – chyby.
Daleko důležitější je jiná past, kterou lze nazvat „tunelem na zemědělskou půdu“. Uvedený tunel je skryt v principu, který říká, že pokud vítěz výběrového řízení na prodej státní půdy odstoupí, stát už nebude oslovovat další zájemce v pořadí podle výše nabízených cen za prodávané pozemky, „a prodej ukončí“. Podle odůvodnění je „cílem je zabránit tomu, aby smluvení uchazeči v pořadí podle nabídnutých cen spekulativně stahovali své nabídky a aby stát nemusel prodávat půdu za nevýhodnou cenu zájemcům s nízkou nabídkou“.
Praxe bude ale podle všeho jiná. Neuspějí-li zemědělci ve výběrovém řízení, nemohou již následně uplatňovat jakékoli zákonné přednosti, což fakticky znamená, že se k nezískané půdě již patrně v budoucnosti nedostanou. Jinými slovy, dostanou se k ní nezemědělci. Ti mohou teoreticky pronajmout nabytou půdu i nadále tam hospodařícím farmářům, ale nikdo je k tomu nemůže nutit. Není asi odhadnutelné, kolik nezemědělců zemědělcům půdu pronajme – logické by ale bylo to, že se tak příliš často dít nebude. V celém vyspělém světě stoupá tlak na využití, a tedy získání půdy k nezemědělským účelům. Lidstvo se množí, lidé nechtějí bydlet v panelácích, ale ve svém domku, staví se různé sítě, budují penziony. Pro rozvoj venkova by to možná nakonec mohlo být i přínosem, je ale otázkou, zda je nutné „civilizovat“ krajinu tam, kde ještě zbývá trochu skutečné přírody. A kromě toho bude ČR, a právě k zemědělským či enviromentálním účelům, zemědělskou půdu v budoucnosti potřebovat.
Místy nesmyslně zelenající Evropa tlačí na zvyšování produkce biomasy a obnovitelných zdrojů energie a globálně stoupá poptávka po zemědělských surovinách. Specificky v ČR je problémem mrtvá půda v krajině zvyšující rizika povodní a such a je jí tedy třeba postupně „restartovat“, abych použil moderní pojem. Stavební parcely všeho typu ale mají k možnosti restartování půdy opravdu dost daleko.
Lze tedy shrnout, že pokud novela projde legislativním procesem, budou její důsledky zhruba následující: Část hospodařících zemědělců přijde o půdu a o dotace (se zpětnou pětiletou splatností). Výrazně se zlepší podmínky pro kapitálově silné, především nezemědělské subjekty. Z části prodané zemědělské půdy se stanou parcely. ČR nebude schopná ještě více než dosud dostát svým závazkům ohledně obnovitelných zdrojů energie. Omezí se produkční i mimoprodukční potenciál tuzemského zemědělství. Stojí to za to?