Bývaly doby, kdy měla naše země evidenci vlastnictví půdy a jejího užívání možná v nejlepším pořádku na světě. To už je ale hodně dlouho. Problémy, jichž jsme byli v průběhu minulého týdne svědky a které vyústily v kauzu neoprávněného pobírání dotací na neidentifikovatelnou půdu v zemědělství, se přitom vlečou nejméně od dob kolektivizace z poloviny minulého století, ale i z doby pozdější, včetně té současné. Jak velký ale rozměr takového problému je, a co s ním dál?
Z médií se mohla veřejnost dozvědět, že v naší zemi je několik procent neidentifikovatelných pozemků, a co do rozsahu plochy padala čísla od několika desítek tisíc až po několik stovek tisíc hektarů. K tomu je ale třeba podotknout, že neidentifikovatelná v ČR není jen zemědělská půda, ale i nezemědělská. Celkově tak může jít odhadem skutečně o stovky tisíc hektarů, v resortu zemědělství pak ale o desítky tisíc. Tak či tak není rozměr problému malý, a navíc se netýká jen zemědělství a jen skupiny AGROFERT. Příčin „neidentifikovatelnosti“ je totiž celá řada, rozorání mezí a zestátnění veškeré půdy v naší zemi je jen jednou, byť tou největší, z nich. I většina dalších má kořeny v předlistopadovém režimu - mezi sporné pozemky patří často také majetek po emigrantech nebo po někdejších původních vlastnících, kteří byli násilně vysídleni a jejich potomci ztratili k původnímu majetku vztah a nevědí, kde je mu konec, stejně tak jde ale také o pozůstatky nedotažených dědických řízení z minulosti i současnosti, při kterých přešla část původní půdní držby na někoho, kdo se díky zmiňované absenci vztahu k půdě o tento majetek nestará, nebo se starat nechce.
Logickou otázkou v této souvislosti je, proč vše vychází veřejně najevo až teď, 28 let po změně režimu. Skutečností ale je, že problémy s neidentifikovatelnými pozemky byly odborné veřejnosti známy po celou tu dobu, jen se nevědělo, kolik jich je a kde jsou, samozřejmě s výjimkou těch, kteří byli konkrétní (ne)evidencí půdy dotčeni. K tomu, aby byly k dispozici reálné informace, muselo totiž dojít k takzvané digitalizaci katastru nemovitostí, která byla dokončena teprve před několika lety. Stejně tak teprve až zákon 256/2013 Sb., (tedy zákon z roku 2013) uložil Českému úřadu zeměměřičskému a katastrálnímu (ČÚZAK) předat Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (ÚZSVM) údaje o nemovitostech, u nichž není jednoznačně identifikovatelná osoba v katastru nemovitostí. Do té doby fakticky nebylo známo, jak to s neidentifikovatelnými pozemky je.
Současná situace by neměla přitom trvat nekonečně dlouho - pokud se v této chvíli neznámí vlastníci o své pozemky do konce roku 2023 nepřihlásí a nedoloží, že jsou skutečně jejich, propadne taková půda státu, respektive ÚZSVM, a očekává se, že v případě, půjde-li o zemědělské pozemky, připadnou Ústřednímu pozemkovému úřadu (ÚPÚ). O jaké neidentifikovatelné pozemky jde, se mohou lidé dozvědět na webových stránkách www.uzsvm.cz. Kdo si není jistý, měl by se na příslušný seznam podívat. Situaci by měli bedlivě sledovat také zemědělci hospodařící na neidentifikovatelné půdě - pokud se totiž skutečný vlastník do konce roku 2023 objeví, náleží mu finanční náhrada za obhospodařované pozemky (nájem či pachtovné) za tři roky nazpátek. Někteří zemědělci s tím skutečně počítají (ale zdaleka ne všichni) a vytvářejí si pro tyto účely jakési rezervní finanční fondy.
Jsme-li u zemědělství a pobírání dotací na neidentifikovatelné pozemky, je třeba vědět, že to, pro někoho možná překvapivě, není žádným porušením zákonů. To konstatovala při konzultacích ohledně podmínek dotací i Evropská unie, neboť tam i u nás platí, že příjemcem dotací je subjekt, který příslušné pozemky zemědělsky obhospodařuje. Také proto nekontroluje Státní zemědělský intervenční fond (SZIF), který dotace vyplácí, vlastnické vztahy, ale pouze vztahy uživatelské. Tak je navíc konstruován i takzvaný LPIS (elektronická evidence uživatelů na půdních blocích). LPIS ovšem ne vždy odpovídá údajům v katastru nemovitostí…..
K popisu problému je navíc ještě třeba dodat, že vlastník zemědělského pozemku má ze zákona povinnost se o něj starat, což je mimochodem v řadě případů důvodem, proč se vlastník nechce ke svému majetku znát. Zemědělský pozemek bez jakékoli údržby ale představuje jisté riziko, byť někteří ochránci přírody by mohli namítat, že „nestarání se“ je fakticky pozitivní vzhledem k možnosti přirozeného vývoje krajiny. To do jisté míry pravda je, ne však z pohledu majitelé nebo nájemců okolních pozemků, pokud na nich zemědělsky hospodaří. Z neopečovávaného pozemku se totiž mohou na ty okolní šířit invazivní organismy (proti kterým mimochodem ochránci také bojují), přičemž zdaleka nejde jen o invazivní rostliny, ale i různé druhy škůdců živočišného původu. Proto je zájmem zemědělců i neidentifikovatelné pozemky obdělávat, aby se „kontaminaci“ okolí zamezilo.
A ještě jedna poznámka k činnosti SZIF. Ten má za úkol v případě, že některý z vlastníků nebo nájemců aktivně poukáže na vlastnické nesrovnalosti a problémy, se takovými případy zabývat, skutečného vlastníka dohledat, a pokud se tak nestane, jsou příslušné pozemky vyjmuty z LPIS a nelze na ně pobírat dotace. Takových případů jsou řádově stovky, rozhodující pro zahájení příslušného řízení je ale právě aktivita vlastníků nebo nájemců. Opět je tedy třeba konstatovat, že ten, kdo má pochybnosti, může se - v tomto případě na SZIF, obrátit.
Zbývá rozhodnout, co by se mělo dít do zmiňovaného roku 2023, neboť do té doby je to přece jen dost let, po které - mimo jiné, bude státu unikat daň z příslušných neidentifikovatelných pozemků. Cílem by tak mělo být založit dočasné uživatelské vztahy. Dočasnými správci by se přitom měl v případě zemědělské půdy stát ÚPÚ, v případě nezemědělské pak ÚZSVM.